I v moderním světě vzdělanců se vyskytují poutě, tak jako tomu bylo v dávných dobách – jen jim říkají… konference!

Moderní konference se podobá pouti středověkého křesťanstva v tom, že účastníkům umožňuje, aby si dopřávali všech rozkoší a kratochvílí spojených s cestováním, a přitom vypadali jako asketové usilující o své sebezdokonalení. Je sice třeba podstoupit určitá kajícnická cvičení — možná přednést referát a zcela jistě vyslechnout referáty ostatních. Jenže pod touto záminkou cestujete do nových a zajímavých krajů, poznáváte nové a zajímavé lidi, navazujete s nimi nové a zajímavé vztahy, vyměňujete si drby a důvěrnosti (protože historky pro vás omleté jsou pro ně čerstvé a naopak), každého večera se s nimi oddáváte jídlu, pití a radovánkám, a přesto se nakonec vrátíte domů s posílenou reputací seriózního pracovníka. Navíc mají dnešní konferující před někdejšími poutníky tu výhodu, že výdaje jim obvykle hradí — ne-li úplně, pak aspoň zčásti — jejich mateřská instituce, ať už je to ministerstvo, obchodní podnik nebo — snad nejčastěji — univerzita.

Na jedné z nich, malinké a ve výsledku dost špatné, se potkáváme s velkou částí aktérů knihy. Je tu Philip Swallow i Morris Zapp (které známe z Hostujících profesorů), objeví se tu mladý irský literární vědec Persse McGarrigle a také Angelika Puppová. Fascinující, chytrá a krásná doktorandka s hlubokým zájmem o romance. Persse se zamiluje, ale než stihne cokoliv podniknout (a také se vyrovnat s Angeličiným žertem), je konference u konce a anděl zmizel.

Pro Persseho začíná nekonečný hon a hledání, vždycky když někde narazí na její stopu a konečně se s vypětím všech sil a z posledních finančních prostředků dostane na příslušnou konferenci, je už na konci a nedostižná Angelika letí dál.

To ale samozřejmě není jediné téma, sledujeme řadu další linií, peripetie Swallowovy knihy, jeho románek s Joy, akademické hašteření se, Morrisovy zážitky, ba dokonce únos a věznění, honbu za získáním fantastického místa a vrcholem akademické kariéry:

Ale i bez Fulviiny odpovědi by mu bylo jasné, že tohle je konečně kořist hodná jeho ctižádosti. Profesura literární kritiky při Unesku! To bude určitě nejvyšší plat v oboru. Fulvia jeho tušení potvrdila: prý sto tisíc dolarů. „Samozřejmě osvobozených od daně, jako všechny platy v Unesku.“ A povinnosti? Prakticky žádné. Profesura nebude spojena s žádnou konkrétní institucí, aby nezvýhodňovala žádnou konkrétní zemi. Je to čistě symbolická funkce (ovšem nesymbolicky placená), jejíž držitel může pobývat, kde bude chtít. Kancelář a sekretariát bude mít na ústředí v Paříži, ale zcela nezávazně. Na útraty Uneska může létat kolem světa, účastnit se konferencí a jednat s mezinárodní vědeckou obcí, ale jen podle vlastního výběru. Nebude muset učit studenty, známkovat písemné práce, předsedat komisím. Bude placen čistě za myšlení — a pokud bude mít náladu, za psaní.

Koho ovlivnit a přesvědčit, kde a jak zapůsobit, na které konferenci? Kdo by tak mohl být vybrán?

Tohoto léta se na všech konferencích mluví nejčastěji o profesuře literární kritiky při Unesku a o tom, kdo ji dostane. Jaká tím bude poctěna teorie — formalismus, strukturalismus, marxismus nebo dekonstruktivismus? Nebo snad bude vybrán nějaký rozplizle eklektický liberální humanista či dokonce antiteoretik jako Philip Swallow?

Objevuje se spousta náhod a nečekaných zvratů a zásahů shůry, láska a zklamání, útěky a putování – zkrátka romance, které Angelika tak studuje. Ostatně anglický podtitul zní An Academic Romance.

---

Tohle je velmi podařené pokračování, řekl bych mnohem lepší než Hostující profesoři. Pryč jsou stylové experimenty, vše je vyprávění, autorova zručnost se místo toho přesunula do paralelní skladby (sledujeme řadu postav na různých místech, čímž dost jasně ukazuje propojenost světa):

Morris Zapp říhne, Rodney Wainwright vzdychne, Désirée Zappová zachrápe. Fulvia Morganová zívne — rychle a překvapivě široce, jako kočka — a pokračuje v odpočinku. Arthur Kingfisher bručí německy ze sna. Siegfried von Turpitz uvízl na dálnici v dopravní zácpě a netrpělivě bubnuje prsty jedné ruky na volant. Howard Ringbaum žvýká gumu, aby zmírnil tlak v uších, a Thelma Ringbaumová se snaží vecpat naběhlé nohy do střevíčků. Michel Tardieu sedí u svého psacího stolu a pokračuje v práci na složité rovnici vyjadřující algebraickými symboly zápletku Vojny a míru. Rudyard Parkinson si v učitelské jídelně nabírá z vyhřívané nádoby indickou rýži s vejci a boby a usedá ke své snídani v naprostém tichu, rušeném jen šustotem novin a cinkáním nádobí a příborů. Akbil Borak pije černý čaj ze sklenice v maličké místnosti, o kterou se dělí s šesti kolegy, a zasmušile se snaží soustředit na Ducha doby. Akira Sakazaki sundal fólii z ohřáté večeře a vylaďuje si na rádiu zahraniční vysílání BBC. Ronald Frobisher hledá v Oxfordském slovníku jazyka anglického sloveso vrzat. Philip Swallow vbíhá do kuchyně ve svém domě v Papridgi a vyhýbá se pohledu své ženy. A Joy, kterou Philip považuje za mrtvou, ale která žije dál, stojí kdesi u otevřeného okna, zhluboka vdechuje čerstvý vzduch, zaclání si oči před sluncem a usmívá se.

Dokonce jsem si do Aeon Timeline začal zaznamenávat postavy, události a místa, abych vyrobil celkový graf – bohužel je toho tolik, že jsem to v třetině knihy vzdal, takže tady je jen kousek:

Další rozměr jsou odkazy na hledání grálu. Lodge se tím nijak netají, pokud by to čtenář nepoznal, naservíruje mu to přímo:

„Jo, tak to dnes v akademickém světě vypadá,“ řekl Morris Zapp. „Zrovna dnes ráno jsem o tom mluvil s jedním mladíčkem na konferenci. Časy klasických, statických univerzit jsou tytam.“

„A s nimi i klasický, statický univerzitní román, ne?“

„To víš, že ano! Kdepak psát o jedné univerzitě — i dvě by byly málo. Vysokoškolští učitelé jsou dnes jako potulní rytíři za dávných časů, putují světem za dobrodružstvím a slávou.“

„A svoje ženy zavírají doma?“

„Mno, spousta těch rytířů jsou dneska ženy. Vytlačují muže od Kulatého stolu.“

Pak už se čtenář může naplno věnovat hledání a rozpoznávání odkazů. A že jich je!

Persse je Percival, Angelika je dáma grálu a zároveň anděl (s ďáblem poblíž, což nám naznačuje, že dualita je umělý konstrukt), Joy ztělesňuje radost a život a určitě odkazuje na některou z paní z grálových legend, objeví se tu i věštící Sybila.

Úvodní konference v Papridgi je zjevení grálu Artušovým rytířům, grál jako vzdálený přelud může být Angelika (pro Persseho), mládí a život v Joy (pro Swallowa) nebo profesura při UNESCO pro všechny ostatní. Všichni bloudí světem (létají z jedné konference na druhou) a hledají ho…

Je tu i Král Rybář (překrývající se s Artušem), toho času nemocný a impotentní, jak po tvůrčí stránce, tak po té doslovné:

Je to Arthur Kingfisher, doyen mezinárodního společenství literárních teoretiků, zasloužilý profesor Kolumbijské a Curyšské univerzity, jediný akademik, který v dějinách vysokého školství přednášel současně na dvou různých kontinentech (dojížděl tryskovým letadlem, takže od pondělka do středy býval ve Švýcarsku, a od čtvrtka do neděle v New Yorku), nyní penzionovaný, ale ve vědeckém světě stále aktivní jako účastník konferencí, poradce odborných časopisů, konzultant univerzitních nakladatelství. Jeho život, toť historie moderní kritiky v kostce: narodil se (jako Arthur Klingerfischer) do vídeňského intelektuálního kvasu na přelomu století, v revolučním období studoval se Šklovským v Moskvě, koncem dvacátých let s I. A. Richardsem v Cambridgi, ve třicátých letech spolupracoval s Jakobsonem v Praze, v roce 1939 emigroval do Spojených států, kde se ve čtyřicátých a padesátých letech stal vůdčí osobností takzvané „nové kritiky“, a v šedesátých letech, když pařížští kritikové přeložili jeho rané práce z němčiny, byl prohlášen za průkopníka strukturalismu.

A dokonce je tu i položení správné otázky, na konci, na vrcholné konferenci MLA, po níž přijde zázrak, obroda a vyléčení krále i jeho země. Včetně světa literární kritiky. Jen Persse jako správný rytíř odolá pokušení a pokračuje v cestě za paní svého srdce.

Nelze přehlédnout spoustu šťastných náhod, díky nimž Perse může dávat věci do pořádku, ale je jasné, že to tak úplně náhody nejsou – vždyť jsme součást legendy a putování za grálem. Ten se v tradičních příbězích povedlo získat třem rytířům, Percivalovi, Galahadovi a Brosovi. Kdo asi budou ti další dva? Určitě Morris Zapp, který po tom, co prožil, je spokojený s čímkoliv, proměnil se duchovně. S třetím si nejsem jistý – možná Swallow, který se vrátil domů? Asi ano, stejně jako pragmatický Bors, který se vrátil mezi rytíře.

---

A konečně se dostáváme k třetímu rozměru knihy, kterým jsou fakta (o literární kritice i literatuře jako takové), znalost vztahů (Swallow, jeho žena versus milenka Joy), prostředí (univerzity i konference).

Zkrátka výborné a vícerozměrné dílo. Rozhodně doporučuji.

Odkazy:

• Svět je malý v ČBDB
• Svět je malý v Databázi knih

LODGE, David. Svět je malý. Praha: Odeon, 1988.