Prvních 140 stránek v knize Kapitoly z francouzské, italské a české literatury zabírá precizní analýza Putování za příběhem o Svatém Grálu. Jiří Pelán tu detailně rozebírá děj, motivy, formu i historii vzniku a návaznosti všech podstatných děl až do třináctého století, kdy se artušovské příběhy systematizují do cyklu Lancelot-Graal (vulgata).

Začíná u Geoffreye z Monmouthu a jeho Dějin britských králů. Vysvětluje základ látky, zpracování keltských legend do kroniky, upozorňuje na nevyřčené vlivy a historické souvislosti. V Plantagenetovské říši vyprávění silně rezonovalo:

Jestliže Geoffroy podal Artuše jako bojovníka s Římany, podal ho zároveň i jako nositele imperiální myšlenky. Po dobytí Galie Geoffroyův Artuš udělil svým nejbližším spolubojovníkům Normandii a Anjou, tedy ony plantagenetovské državy, jež v současnosti podléhaly suverenitě francouzských králů; jejich suverenita byla tímto „historickým“ svědectvím zpochybněna. V neposlední řadě se v Artušově postavě rýsoval prostředek stmelení různých etnik na půdě Britanie, což byla idea, která měla také svou tradici: ozvala se už ve waleské básnické skladbě Armes Prydein (Proroctví o Britanii) z 10. století, předkládající vizi velké britanské „rodiny“, složené z Britanů z Cornwallu, Stratclutu a Llydlawu, Kymrů a Irů.

Anjouovská říše Jindřicha II. a jeho synů Richarda Lví srdce a Jana Bezzemka se tak logicky stala prostorem, kde Artušův příběh nalezl živnou půdu. Díky obrovskému rozsahu této říše a francouzštině jako řeči aristokratických elit se také záhy rozšířil i mimo Anglii. Ne všechna díla zpracovávající artušovskou látku vznikla na objednávku, ale nepochybně všechna byla vděčně přijímána. (Str. 21)

Navazuje pochopitelně Chrétien de Troyes (odkazy). Jeho přínos je nepochybný, svými romány jednak posunul vnímání k aktuálním tématům (rytíři a jejich dobrodružství; dvorská láska, kurtoazie, která je ovšem posouvána k manželské věrnosti; a v nedokončeném románu i ke křesťanskému grálu), jednak způsobil přímo explozi následovníků.

Dílo Chrétiena de Troyes, největšího vypravěče francouzského středověku, je vyústěním dosavadní tradice a zároveň novým východiskem dalšího rozvoje artušovské látky. Chrétien nesmírně rozšířil dosavadní repertoár, objevil nové postavy a nová témata, a projektoval do těchto epických obrazů zásadní konflikty své doby i nadčasová dilemata individuální existence. Chrétien ovšem žil a tvořil na champagneském dvoře Jindřicha Štědrého a jeho choti Marie, dcery Alienory Akvitánské z manželství s Ludvíkem VII.; dostáváme se s ním tedy za hranice plantagenetovské říše a také z dosahu plantagenetovské ideologie. Artušovská látka už tu není zpracovávána pro královský dvůr, ale stává se majetkem laické aristokracie hovořící francouzsky. Byl-li pro Plantagenety artušovský mýtus prostředkem upevnění dynastických nároků, v Chrétienových rukou se změnil v obraz rytířstva poslušného zákonů kurtoazie, obraz zrcadlící mentální svět vysoké šlechty. (Str. 27)

Vyčníval i literárně – poprvé látku zpracoval jako romány s komplikovanou stavbou, navíc veršované s dobře zvládnutým osmislabičným veršem, používal metafory, přísloví a náznaky i psychologii postav.

Následuje Robert de Boron, který ve své Historii Grálu téma opět posouvá dál. Chce knihu napsat jako další evangelium a kontinuitu křesťanské mystiky přenést do Anglie.

To podstatné však už bylo řečeno: Grál míří do Anglie. Úkolem rodu Josefa Arimatijského je přenesení – traditio – křesťanství z východu na západ. Avšak lze se domnívat, že jeho úkolem je také provázat novozákonní příběh s příběhy krále Artuše a jeho dvora, a zakotvit tak Chrétienovo grálové téma v biblickém univerzu. Právě aby k této syntéze mohlo dojít, napsal Boron své „páté evangelium“.

Ctižádost „evangelisty“ – skutečně mimořádná ctižádost – je v textu patrná od začátku do konce. Boronovým hlavním modelem je bible, a to nejen Nový, ale i Starý zákon, neboť se tu vykládá celý příběh lidského rodu a hrdinové „nového“ příběhu, příběhu Josefa Arimatijského, ještě stále komunikují po způsobu starozákonních patriarchů s Bohem přímo. (Str. 69)

Mění se tu také vnímání grálu, od mísy s hostií, přes kalich s Kristovou krví, až k symbolu duchovního prozření a získání milosti, vykoupení.

Další Pokračovatelé Chrétiena de Troyes a Perlesvaux téma rozvíjejí a prohlubují jeho křesťanské znění.

Čtyři pokračování Chrétienova Percevala a jedinečný Perlesvaux přinášejí výmluvné svědectví toho, jak produktivní byl chrétienovský vzor. Zároveň však tyto texty dokládají, jak se Chrétienovo podání systematicky transformovalo pod vlivem nové, přísnější zbožnosti. Směr této transformace určil Robert de Boron: právě jeho propojení artušovské ságy s novozákonním vyprávěním dalo také nejvýznamnější podnět k důsledné alegorizaci grálového příběhu. (Str. 96)

Zmíní také monumentálního Parzivala Wolframa von Eschenbach a ohromné množství reakcí v literaturách celé středověké Evropy.

A nakonec se pustí do cyklu Vulgata aneb Kniha o Grálu, kterým se završuje (ale rozhodně nekončí) tato epizoda vývoje artušovských příběhů. Cyklus je ohromný (celkem asi pět tisíc stran) a i jeho převyprávění ukazuje, jak impozantní, složité a pestré dílo to je. Ponořit se do něj musí být něco jako snaha přeplavat oceán…

Co je ale doufám jasné – tato studie Jiřího Pelána je prakticky povinná četba. O Grálu, Artušovi i jeho rytířích se zde dozvíte zdaleka nejvíc.

Odkazy:

• Kapitoly z francouzské, italské a české literatury na ČBDB

nakladatelství Karolinum, Praha 2007, ISBN 978-80-246-2538-6 (pdf), cena 220 Kč