Autor v úvodu hovoří o tom, jak rád měl Mathesiovy verše, jak některé z jeho básní přeložil do francouzštiny a jak se pak přátelé ptali na zdroje, rozdíly a vzdálenost překladu od čínské předlohy. Protože jim nedokázal dobře odpovědět, začal shromažďovat literaturu a různé překlady a nakonec přes Mathesia, přes jeho zdroj Alfreda Henskeho vypátral údajnou překladatelku Juditu Gautierovou. Paradox - básně, po kterých se Francouzi ptali, vznikly ve Francii.

Během hledání Ferdinand Stočes objevoval další a další básně a začal je překládat. Vycházel z čínských znaků, přepisu v pin-yin a převodu do některého evropského jazyka. Následovala interpretace, zamyšlení nad již existujícími překlady do dalších jazyků a nakonec samotný překlad.

„Základem překladu je přímá interpretace znaků s uvážením obvyklých konvencí. Když jsem si ujasnil představu toho, oč básník usiloval, jaký dojem chtěl vyvolat, snažil jsem se dosáhnout stejného cíle. Ale s prostředky jazyka, do něhož překládám, bez ohledu na formu originálu, avšak se snahou o přirozené plynutí jazyka, pevný rytmus a podle možnosti též o harmonii zvuků, tónů a případně i rým. Můj přístup k překladu tedy vychází z myšlenky, že čínská lyrika je ve své podstatě impresionistická.“ (Str. 37)

Přístup tedy nanejvýš profesionální a bez nadsázky ideální. Problém ovšem je, že - na rozdíl od Mathesiových parafrází - na mě překlady vůbec nepůsobí, vzletnou náladu ve mně nevyvolávají. Dokonce, a to se mi stává věru málokdy, jsem knihu v polovině odložil. Zčásti za to může velmi sporadický výskyt rýmů, u básní je prostě očekávám. Ne ale vždy; už jsem se setkal s řadou volných veršů, které mě zasáhly, zejména Miroslav Fišmeister je v tomto ohledu skvělý. Tady se ale neprotínám. Vzhledem k recenzím (Jana Šrámčíková, Žaneta Procházková) je problém určitě na mé straně. Ale... zkuste srovnat Stočesův překlad básně Návrat z východní hory:

Dnes večer
na Východní hoře
pilně jsem popíjel.
Snad kolem půlnoci
vracím se zpět.
Můj mladý služebník
už hlučně oddechuje,
jako by duněl hrom.
Marné je klepat na bránu.
A tak se opírám o svou hůl
a tiše naslouchám
šumotu řeky.
Kdy se mi podaří
žít tak, jak toužím.
Zanechat za sebou
horečný zmatek
tohoto života?
Průzračná noc,
v poklidném vánku
čeření vln.
Kéž bych tak mohl vzít
maličkou loďku
a toulat se po moři,
toulat se po řekách
zbytek svých dnů!
(Návrat z východní hory, Su Tung-pcho, str. 286)

s překladem Zlaty Černé a Jana Vladislava, ktrý jsem citoval v článku Devět básníků ze staré Číny: Jara a podzimy - První kniha.

Kniha obsahuje rozsáhlý úvod s popisem kontextu, kapitolu o dvou nejznámějších básnících Li-Po a Tu-Fu, přehled básníků, obsažených v antologii, a již zmíněné vyprávění o počátcích Stočesovy překladatelské činnosti. Následuje několik set básní od více než šedesáti básníků. Největší prostor dostali přirozeně Li-Po a Tu-Fu, ale antologie pokrývá poezii „od nejstarších dob do začátku čtrnáctého století“.

nakladatelství Mladá fronta, Praha 2010, ISBN 978-80-204-2449-5, cena 249 Kč