Li Jü (Li Chou-Ču) byl poslední panovník dynastie Jižních Tchangů a velmi významný básník své doby; nejznámější jsou básně z posledních tří let života, kdy žil v zajetí u dvora Severních Sungů. Velmi na mě zapůsobila jeho vzpomínka na zemřelou ženu, krásnou, nadanou a vzdělanou zpěvačku a tanečnici (Str. 40):

Půl jara přešlo, co jsem sám.
A všude smutek, kam se podívám.
Sníh sprchlých květů trnek celé schody zasypal.
I když jej pořád střásám, jsem ho plný dál.

Divoké husy táhnou, a zas žádná zpráva.
Takovou dálku ani ve snu neujdeš.
Ta bolest z rozloučení je jak jarní tráva:
rozrůstá se ti všude, ať se hneš, kam chceš.

Su Š' (Su Tung-Pcho) byl vysoký státní úředník, po falešném obvinění ze zločinů byl několikrát za trest přeložen, mimo jiné i do Tung-Pcho (str. 94):

Dnes v noci jsem se v Tung-Pcho zpil, probral a zase pil.
Teprve k půlnoci jsem domů vykročil.
Doma už sluha tvrdě spal a chrupal o závod.
Protože na můj buchot nikdo nejde,
opřený o hůl poslouchám šum vod.

Často si s hněvem říkávám, že nejsem sám svůj pán.
Kdy už ten shon a vír za sebou zanechám?
Je pozdě, vítr utichl, ornament vln se stáh.
Jednou se odsud rozjedu v člunku
a dožiji svůj život na toulkách.