Pokud jste četli nebo viděli Šifru mistra Leonarda, zápletku i výsledek celé této rozměrné knihy znáte. Shrnout se dá do několika bodů
Byla by ale škoda přeskočit popis rozsáhlého pátrání. Autoři ho staví postupně, jako detektivku – začínají ve francouzské vesnici Rennes-le-Château, kde kněz Bérenger Saunière údajně objevil nějaké tajemství, díky němuž zbohatl a získal velký vliv. Následně prozkoumají historii kraje, katary, což je přivede k templářům, zkoumají templářskou minulost i legendy, návazné společnosti, rosenkruciány, nemohou minout vypouštění tajemných dokumentů dalšího tajného bratrstva:
Měli jsme pocit, že pro takový postup existuje pouze jeden věrohodný důvod — upoutat pozornost veřejnosti k určitým jevům, získat důvěryhodnost, vyvolat zájem, vytvořit psychologické klima nebo atmosféru, která lidi udržuje v napjatém očekávání nových objevů. Stručně řečeno, Převorské dokumenty měly patrně „vydláždit cestu” nějakému překvapujícímu odhalení. Ať již mělo být toto odhalení jakékoliv, zjevně mu měl předcházet postupný proces „demoralizace” — a přípravy lidí. Odhalení zřejmě souviselo s merovejskou dynastií, zachováním její pokrevní linie až do současnosti a utajovaným nárokem na královský trůn. V jednom článku pro jisté periodikum, který zřejmě napsal člen Sionského převorství, jsme tudíž objevili následující výrok: „Bez Merovejců by neexistovalo Sionské převorství a bez Sionského převorství by vymřela merovejská dynastie." (Str. 221)
samozřejmě ony nezvykle důležité Merovejce, kteří se v dějinách zase a znovu vynořují:
Stále ještě však před námi stála rozhodující nevyřešená otázka. Nedokázali jsme pochopit, proč by měla být rodová linie Merovejců dnes tak důležitá. Stále jsme nenacházeli žádný důvod, proč by mělo její právo jakkoliv souviset se současným děním, nebo proč by měla po staletí požívat věrnosti tolika významných osobností. Neuměli jsme si vysvětlit, proč novodobý merovejský panovník, jakkoliv mohl být legitimní, zasluhoval tak naléhavou podporu. Evidentně nám cosi soustavně unikalo. (Str. 275)
a legendy o grálu, které do všeho podivuhodně zapadají:
Báje o grálu zdůrazňují význam Ježíšovy krve. Zdůrazňují rovněž také určitou rodovou linii. A pokud uvážíme takové okolnosti jako vyvrcholení rodiny grálu v Godefroiovi z Bouillonu, zdá se, že se týkají merovejské krve.
Mohlo být mezi těmito dvěma zjevně nesourodými prvky nějaké spojení? Mohla Ježíšova krev nějak souviset s královskou krví Merovejců? Mohla být pokrevní linie související s grálem a přenesená do západní Evropy krátce po ukřižování Ježíše nějak propojená s pokrevní linií Merovejců? (Str. 312)
Všichni ovládají metody tradičního vědeckého zkoumání, někde však uplatnit nešlo:
Nakonec však byl náš přístup diktován jinymi, mnohem důležitějšími faktory. Byl vlastně diktován základní povahou samotného materiálu, který tvořil rozsáhlé a různorodé spektrum, ať už v původu, charakteru či v chronologii. Bylo nutné uspořádat do koherentní formy data sahající od Starého zákona po polotajné organizace v současné Evropě, od evangelií a legend o svatém grálu po zprávy o aktuálních událostech v současných novinách. Na takový úkol byly metody tradičního vědeckého zkoumání žalostně nedostatečné. Abychom vytvořili jednotný rámec mezi radikálně odlišnými celky zkoumané látky, byli jsme nuceni přijmout komplexnější přístup, zakládající se spíše na syntéze než na obecné analýze. Takový přístup byl nezbytně nutný už z toho důvodu, že tradiční postupy vykázaly nemožnost vypořádat se s celou šíří zkoumaného materiálu. (Str. 21)
Opakovaně pak popisují, jak u nějakého zjištění měli pochybnosti, ale jiná část na to odkazovala a to zvyšovalo pravděpodobnost, až je materiál přesvědčil.
Čtení to bylo velmi zábavné, to prolamování do historie, hledání souvislostí – i když plné oslích můstků a souvislostí spíše chtěných než skutečných. Neustále jsem přitom myslel na Ecův román Foucaultovo kyvadlo, jehož hrdinové také budují velké spiknutí.
Současně jsme si uvědomili, že jsme se zapojili do jakéhosi „sémiologického cvičení“, jak by to nazval Umberto Eco. Jinými slovy, byli jsme postaveni před hromadu úlomků z několika rozdílných skládaček, před množství „ukazatelů“, „značek“, „klíčů“ a „vodítek“, z nichž, všechny se zdály odrážet nepochybně smysluplný vzorec. Byly to nakonec opravdu pouhé shody náhod? Nebo skutečně odrážely nějaký vzorec? A pokud ano, šlo o smysluplný vzorec? Byl význam obsažen v tomto vzorci samotném — „kdesi“, řekli bychom, v historii — nebo jsme tento vzorec sestavili my sami a vložili si do něj svůj vlastní význam? Ve snaze nalézt odpověď na tyto otázky jsme se pustili do vlastního vzrušujícího dobrodružství, vstoupili na cestu „za hledáním svatého grálu“. Avšak to je, koneckonců, jen pouhá další metafora pro to, co musí udělat každý jednotlivec, pokud chce, aby byl jeho život naplněn a měl svůj smysl, účel a směr. Možná to bylo tím hlavním důvodem, proč kniha Svatá krev a svatý grál hluboce oslovila takové množství lidí. (Str. 23)
Eco to ovšem ironizuje a bere jako velkou hru, jeho kniha je román. Vyšel roku 1988, o šest let později než Svatá krev a svatý grál. Eco ji nepochybně znal, stejně jako spoustu dalších konspirací a zdánlivě konzistentních teorií.
Tečku za celým spiknutím najdete ve Wikipedii na stránce Převorství sionské, kde je popsáno, co vše založil a jaké listiny podvrhl Pierre Plantard. A taková to byla krásná teorie!
(Nicméně vývody o Ježíšovi, Máří Magdaléně, soukromé hrobce nebo chování na svatbě v Káni Galilejské znějí docela reálně… )
Odkazy:
BAIGENT, Michael, LEIGH, Richard, LINCOLN, Henry. Svatá krev a svatý grál. Praha: Rybka Publishers, 2005. ISBN 80-86182-99-1.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.