Můj předchozí záznam byla jen jedna citace, protože už tehdy jsem knihu četl potřetí. Tak to teď, po čtvrtém opakování, napravím a vezmu článek pořádně (a původní citaci najdete úplně dole).

Přestože kniha vcelku pojednává o době určitě delší než deset let, začíná vyvrcholením děje. Casaubon ukrytý v muzeu v Paříži čeká, co se bude dít, co tajná společnost uchystala.

Periskop, ponorka, vězeň na dně, kolem už možná plují velké černé ryby z mořských propastí, člověk je sice nevidí, ale cítí, jak se začíná dusit… Několikrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl. Musím se soustředit. V takové situaci může člověka zachránit jen jedno, a sice začít si pořizovat nějaký seznam. Vrátit se k faktům, utřídit je, stanovit příčiny a následky. Tam, kde jsem, jsem se dostal díky tomu, že… Hlavu jsem měl plnou vzpomínek, byly jasné, vyhraněné, přehledné. Byly to vzpomínky z posledních tří potřeštěných dnů propletené vzpomínkami na dobu před čtyřiceti lety, které jsem si vyslechl, když jsem si podřídil elektronický mozek Jacopa Belba. Vzpomínám (a vzpomínal jsem), abych do zmatku, který jsme nadělali, vnesl nějaký řád. Dnes, stejně jako v sobotu v kabině periskopu, se schoulím v nejzastrčenějším koutku své mysli a budu odtamtud vysílat příběh. Jako kyvadlo. (Str. 23)

A během toho čekání vypráví, jak se – ještě jako student píšící disertační práci o templářích – seznámil s Jacopem Belbem a posléze Diotallevim, dvěma redaktory nakladatelství Garamond. Protože jim padl do oka, přizvali ho ke spolupráci. Do nakladatelství totiž spousta blouznivců přináší hledačské rukopisy a odborný konzultant by se jim hodil.

Díky tomu se Casaubon přimotal i k návštěvě plukovníka Ardentiho. Ten chce vydat knihu jako vějičku; objevil a rozluštil totiž jakýsi templářský rukopis a vyvodil z něj spiknutí táhnoucí se po staletí.

Ne že by se mi plukovník zamlouval, spíš mě zajímal. Člověka může i pouhá ještěrka okouzlit tak, že od ní nedokáže odtrhnout zrak. Vychutnával jsem první kapky jedu, který nás měl všechny přivést do záhuby. Vrátil jsem se k Belbovi nazítří a chvíli jsme si povídali o návštěvníkovi z předešlého dne. Belbo řekl, že mu připadal jako profesionální lhář: „Všiml jste si, že toho Rokoskiho či Rostropoviče uváděl, jako by to byl Kant?“ „Opakuje se to pořád dokola,“ řekl jsem. „Ingolf byl blázen, že tomu uvěřil, a plukovník je blázen, že uvěřil Ingolfovi.“ „Třeba mu věřil jen do včerejška a dnes už dá na někoho jiného. Než odešel, sjednal jsem mu schůzku s… jiným nakladatelem, který není tak vybíravý a rád vydá knihu autorovi, který sám uhradí náklady. Byl tím velice nadšený. Před chvíli jsem se však dozvěděl, že se na domluvenou schůzku nedostavil. A to mi tu dokonce, koukněte se, nechal fotokopii templářského poselství. Tajemství templářů nechá ležet, kde ho napadne, jako by o nic nešlo. Kdo se pak má v těch lidech vyznat.“ Do toho zazvonil telefon. Belbo řekl: „Ano? U telefonu Belbo, ano, nakladatelství Garamond. Dobrý den, poslouchám vás… Jistě, byl tu včera odpoledne, přinesl návrh na vydání knihy. Promiňte, já vám přece nemohu jen tak říct, oč v ní šlo, kdybyste byl tak laskav a řekl mi…“ Pár vteřin mlčky naslouchal, zbledl, podíval se na mě a řekl mi: „Tak toho plukovníka asi zabili nebo co.“ (kap. 21)

Redaktorům zůstane v rukou poselství a semínko budoucích událostí. Pomalu totiž začnou nad myšlenkami uvažovat, skládat střípky, připouštět souvislosti. Zpočátku jako výsměch, parodii. Jenže hledání tajemství sílí a pan Garamond sám přijde s nápadem začít vydávat edici Odhalená Isis.

„Berte to vážně. Nemám tu jen rukopisy, ale taky hromadu dopisů, pisatelé nabízejí, že odhalí vztahy mezi Johankou z Arku, Sibylinými knihami, Lilith, talmudským démonem a velkou hermafroditní matkou, genetickým kódem a marťanským písmem, skrytou inteligencí rostlin, kosmickou renesancí a psychoanalýzou, mezi Marxem a Nietzschem z hlediska nové vědy o andělech, mezi Zlatým číslem a balvany v Mateře, Kantem a okultismem, eleusínskými mystérii a džezem, Cagliostrem a atomovou energií, homosexualitou a gnosí, Golemem a třídním bojem, a konečně je tu i návrh na osmisvazkové dílo o svatém grálu a Nejsvětějším srdci.“ „Co chce dotyčný autor dokázat? Že svatý grál je alegorií Nejsvětějšího srdce, nebo že Nejsvětější srdce je alegorií svatého grálu?“ „Chápu, v čem tkví rozdíl a jeho význam, řekl bych však, že je mu to celkem jedno. Zkrátka, teď už ale opravdu nevím, jak dál. Měli bychom zajít za panem Garamondem.“ Taky jsme za ním zašli. Řekl nám, že zásadně nemáme nic zamítat a všechny vyslechnout. „Většina rukopisů jen opakuje, co se píše v knížkách, jaké jsou na prodej v novinových stáncích,“ řekl jsem. „Všichni autoři, vydávaní i nevydávaní, opisují jeden od druhého a svá tvrzení dokládají tvrzením někoho třetího a všichni bez rozdílu citují pořád dokola jednu větu z Iamblicha.“ „A co má být?“ odpověděl mi Garamond. „Chcete snad čtenářům prodávat něco, o čem by nevěděli, že to existuje? Knihy v edici Odhalená Isis se musejí zabývat tím, čím se zabývají všechny ostatní. Říkáte, že jedna druhou potvrzuje? To znamená, že jsou pravdivé. Nedůvěřujte originálnostem.“ (Str. 237)

K nakladatelství se začnou sbíhat potřeštěnci – a trojici redaktorů začíná tento svět pohlcovat.

Plnil jsem pořadače talismany, sefirovými stromy, dekany, amulety. Pátral jsem v nejzastrčenějších koutech knihoven, nakupoval jsem knihy po desíti najednou u knihkupců, kde se předtím prodávaly texty čínské kulturní revoluce. Mezi našimi spisovatelskými ďáblíky jsem se pohyboval naprosto přirozeně, jako psychiatr, ktery přilnul ke svým pacientům a vzduch ve stoletém parku u své soukromé kliniky považuje za nejzdravější na světě. A začne psát o deliriu a pak v deliriu. Vůbec si neuvědomuje, že pacientům nalítl, a žije v domnění, že se z něho stal umělec. Tak nějak taky vlastně vznikl ten celý nápad s Plánem. Diotallevi tu hrál s námi, pro něho to však byla modlitba. O Jacopu Belbovi jsem si myslel, že se tím baví jako já. Teprve nedávno mi došlo, že to pravé potěšení z toho nikdy neměl. Učastnil se na tom asi tak, jako si člověk okusuje nehty. To znamená, že tu hru hrál proto, aby si ověřil aspoň jednu z těch nepravých adres nebo našel to jeviště bez rampy, o kterém píše ve svém file nazvaném Sen. Náhradní teologie pro Anděla, který nikdy nemá dorazit na místo určení. (Str. 318)

Ano, konstruují Plán napříč dějinami. Zapojují do spiknutí další a další skupiny, vysvětlují proč k setkání nedošlo, proč se pak najednou objevily rosenkruciánské manifesty, co s tím mají ilumináti a tak dál a tak dál. Tehdy si ještě uvědomují, co dělají, ale možná už by couvnout nedokázali. Mysl se tím, co dělá, mění, mozek je plastický (viz Adaptabilita psychiky a duševní stavy).

Při vzájemné výměně výsledků našeho fantazírování jsme mívali dojem, určitě správný, že se ubíráme vpřed s pomocí pochybných asociací, neregulérních krátkých spojení, a kdyby nám to býval někdo vytkl, určitě bychom se zastyděli, že jsme jim vůbec propůjčili víru. Utěšovalo nás však vědomi a vzájemná dohoda — teď už tichá, abychom zůstali u ironie, že vlastně parodujeme cizí logiku. V dlouhých údobích, kdy každý z nás hromadil důkazy, aby je pak předložil ostatním s vědomím, že jsou to kaménky pro jakousi parodii mozaiky, si však naše mozky zvykaly spojovat všechno se vším, a aby to probíhalo samočinně, musila se ze zvyku stát samozřejmost. Vězí-li člověk v něčem až po uši, pak mezi návykem předstírat víru a návykem věřit není žádný rozdíl. Stává se to špionům, proniknou do tajných služeb protivníka, navykají si na jeho způsob myšlení a udrží se tam tak dlouho, dokud se jim to daří, takže není se čemu divit, když dříve či později přejdou na opačnou stranu, ze které se vlastně už předtím stala strana jejich. (Str. 400)

Jak pokračují, opravují a vylepšují plán, mění se i svět kolem nich. Jsou součástí spiknutí, jehož kapitoly píší. A čím víc lidí ze svého okolí spisovatelských ďáblíků do něj zapojí, tím více je chapadla ovíjejí.

Přečetl jsem své poznámky Belbovi a Diotallevimu, padly poslední pochybnosti. Konečně jsme byli s to obstarat templářům důstojné tajemství. Naše řešení bylo ze všech nejúspornější, nejelegantnější a všechny kostky tisícileté stavebnice do sebe konečně zapadly. Keltové tedy o tellurických proudech věděli, dozvěděli se o nich od obyvatel Atlantidy, kteří přežili zkázu svého kontinentu a uchýlili se jednak do Egypta a jednak do Británie. A obyvatelé Atlantidy se zas všechno dozvěděli od našich předků, kteří přes kontinent Mu dorazili z Avalonu až k poušti uprostřed Austrálie — to ještě všechny kontinenty tvořily jeden celek, ktery se dal projít z jednoho konce na druhý, nádhernou Pangeu. Stačilo by umět si přečíst (jako domorodci, ti však o tom nic neřeknou), tajemnou abecedu, vyrytou na velké skále zvané Ayers Rock, a měli bychom Vysvětlení v kapse. (Str. 384)

A pak přichází šok. Jejich vymyšlené bratrstvo, tajná společnost, věční hledači, je kontaktují. Golem ožil a udeřil nečekanou silou.

Potřeboval jsem se vzpamatovat. Nechápal jsem, co se děje. Plán že je skutečný? To je ale nesmysl, vždyť jsme si ho sami vymysleli! Kdo se vlastně zmocnil Belba? Rozenkruciáni, hrabě Saint-Germain, ochranka, templáři, assassinové? V tomto směru bylo možné úplně všechno, protože to taky bylo stejně nepravděpodobné. Nedalo se taky vyloučit, že Belbovi se to všechno vrazilo do palice, poslední dobou byl neustále napjatý, nevěděl jsem, může-li za to Lorenza Pellegriniová nebo je tak zaujat svým výtvorem, i když Plán byl dílo společné, moje, jeho a Diotalleviho, podle všeho však chytil hlavně jeho, a to dokonce tak, že to pro něho přestala být hra. Zbytečně bych si vytvářel jiné domněnky. Odešel jsem do nakladatelství, Gudrun mě přivítala trpkými poznámkami, prý se teď o celý podnik stará sama, běžel jsem do kanceláře, našel obálku, v ní klíče, a vyrazil jsem do Belbova bytu. (Str. 28)

Svět se se zhroutil, stal se fikcí – nebo fikce realitou.

Jenže aby vůbec dokázal obstojně vysvětlit to, co samo o sobě vypadalo jako opsané z nějakého románu, a přimět policii, aby tomu uvěřila, musil by považovat za skutečnost i něco jiného, a to dokonce přesahovalo samotnou fikci. A sice to, že náš Plán ve všech bodech, včetně závěrečného nelítostného hledání mapy, odpovídá plánu skutečnému, v němž Aglie, Rakosky, Račkovskij, Ragotsky, vousatý pán, Tres, prostě všichni pozpátku až k templářům, tu byli už předtím, než jsme si je my vymysleli. A že plukovník to všechno viděl správně. A to díky omylu, protože náš Plán byl koneckonců jiný, než jeho, a byl-li skutečný ten jeho, pak nemohl být skutečný ten náš, nebo naopak, a měli-li jsme pravdu my, proč tehdy před desíti lety Rakosky ukradl plukovníku nepravý pamětní zápis?

Po vyvrcholení večera Casaubon prchá, vyprávění dokončuje v Belbově venkovském domě. Ví, že ani on neunikne. Monstrum, které vypustili, je nakonec pohltí, všechny.

Diotallevimu nebezpečná hra s kostkami reality přestavěla jeho vlastní tělo a buňky v rakovinném víření začaly žít vlastním životem. Jako kabalista si se stavebními kameny zahrával.

Mystická logika, svět písmen a jejich víření v nekonečných permutacích, to je svět blaženosti, umění kombinací je hudbou myšlenky, dej si však pozor a nežeň se, jdi pomalu a taky opatrně, protože ten tvůj přístroj by tě taky mohl přivést ne k extázi, ale do deliria. Mnozí Abulafiovi žáci se nedokázali udržet a překročili uzounký práh, který odděluje kontemplaci jmen božích od praxe magické, od manipulace, která chce ze jmen vytvořit talismany, nástroje, skrze něž by ovládli přírodu. A nevěděli, jako nevíš ty a jako neví ani ten tvůj přístroj, že každé písmeno je spojeno s jedním z údů těla, a posuneš-li nějakou souhlásku, aniž bys znal její moc, mohl bys změnit postavení nebo přirozenost některého z tvých údů, a zůstal bys obludně zmrzačený, zevně na celý život a zevnitř navěky.“ (Str. 37)

Belbo skončil jako mučedník a zároveň v katarzním okamžiku vyřešil svou celoživotní otázku zbabělosti.

V noci se v Piacenze rozhodl, že se vrátí znova do Plánu a bude v něm žít, protože tam aspoň neutrpí další porážky a může si sám rozhodovat, co a jak a kdo a kdy. A určitě si tenkrát v noci taky umínil, že se pomstí Agliemu, i když nevěděl zač a proč. Řekl si, že ho přibere do Plánu a nic mu o tom neřekne. Belbo se ostatně vždycky mstil tak, že u toho byl on sám jako jediný svědek. Nebyl to ostych, v cizí svědectví neměl prostě důvěru. Věděl, že dostane-li se Aglie do Plánu, bude prostě zrušen, rozplyne se v kouři jako knot svíčky, stane se neskutečným jako provinští templáři, rozenkruciáni a jako sám Belbo. Tak těžké by to zas být nemělo, říkal si, podrobili jsme si Bacona a Napoleona, proč by to nešlo taky s Agliem? Pošleme ho hledat s ostatními Mapu. Plukovníka Ardentiho jsem se zbavil tak, že jsem ho zařadil do fikce lepší, než byla jeho, a taky si na něho už ani nevzpomenu. S Agliem to dopadne taky tak.

Causabon měl nejvíc vazeb s realitou, ženu a dítě, a tak uniká nejdéle – přesto zanechal příliš stop. Jeho konec zůstal otevřený, loučíme se s ním ve chvíli, kdy čeká příchod posedlých hledačů. Dočká se? Nevíme.

Bývalo by stačilo, kdybych se v tomto místě zastavil a nepokračoval. Kdybych býval napsal Bílou knihu, správnou čarodějnickou knihu pro všechny adepty Odhalené Isidy, aby věděli, že secretum secretorum už nemusejí hledat, život že není třeba číst tak, aby v něm byl odhalován skrytý smysl, protože žádný není, všechno že je prostě uloženo tam, kde to je, a nikde jinde, v útrobách všech Lií světa, v pokojích porodnic, na postelích, v korytech řek, a kameny vycházející z exilu a svatý grál že jsou jen opičky, které ječí a škubou pupeční šňůrou a doktor je plácá po zadečku. A že pro tu naši Věcičku jsme Neznámými Nadřazenými já a Lia a že nás jako takové taky hned pozná a vůbec se na nic nemusí ptát toho opičáka de Maistra. Jenže právě naopak, byli jsme zlomyslní a chtěli si hrát na schovávanou se spisovatelskými ďáblíky a dokazovat jim, že je-li třeba nějakého univerzálního spiknutí, pak my tři společně vymyslíme takové, že bude ze všech nejuniverzálnější. (Str. 376)

---

Často se mluví o nejrůznějších vrcholných dílech literatury – pro mě je to asi tento román. Neuvěřitelně komplexní, přitom stále ještě čitelný. Postmoderně kombinovaný, kniha s dalšími knihami, texty, táhne se celými dějinami, odhaluje tajemství, které zároveň konstruuje… Konec je příznačně otevřený, vlastně nevíme ani jestli to celé nebyla Casaubonova vize, jestli mu Plán nevlezl na mozek.

Kompozice knihy jako kabalistického stromu dává další rozměr celému procesu zhmotňování. Od Keter po Malchut. Tentokrát jsem si i vytiskl popis sefirot a zkoušel si nad každou z částí charakteristiku přečíst a namapovat, ale moc se mi nedařilo, musel bych jim skutečně rozumět.

Ohromující vzdělanost, ať mluví o templářích, rosekruciánech nebo čemkoliv dalším, vše je založeno na faktech. Jeden příklad z historie afrobrazilských kultů:

„Odkud však tato božstva pocházejí?“ „To je dost složitá záležitost. Je tu především větev súdánská, ta převládla na severu hned od samých počátků otroctví, candomblé s africkými božstvy zvanými orišové vzešlo právě z tohoto kořene. V jižních státech mají jistý vliv skupiny bantu a pak už je to jen řetězové míšení. Kulty ze severu zůstávají věrné původním náboženstvím africkým, na jihu se však původní macumba vyvíjí k umbandě, která je ovlivněna katolictvím, kardeciánstvím a evropským okultismem…“ „Dnes večer tedy bez templářů.“ „Templáři, to byla ode mě jen metafora. Buď jak buď, dnes večer tu nemají co dělat. Synkretismus je však založen na velice jemném mechanismu. Všiml jste si venku přede dveřmi, hned vedle comidas de santo, té železné sošky, vypadá jako ďáblík s vidlemi a má před sebou obětiny? To je Ešu, v umbandě má velkou moc, je považován za ducha přinášejícího poselství, jakéhosi zdegenerovaného Merkura. Zmocňuje se přítomných při umbandě, ne při candomblé. Stejně se tu však k němu chovají laskavě, člověk nikdy neví. Koukněte se tamhle…“ Ukázal napřed na polychromovanou sošku nahého Inda a pak na sochu starého, bíle oděného otroka, kouřícího vsedě dýmku. „Ten první je caboclo a druhý preto velho, duchové zesnulých, při umbandě jsou velice důležití. Skládají se jim pocty, ale nepoužívají se, při candomblé se totiž navazují vztahy výlučně s orišy africkými, přesto je tu však kvůli tomu odsud nevyhánějí.“ „Co mají všechna tato náboženství společného?“ „Pro všechny afrobrazilské kulty je charakteristické to, že zasvěcence v transu posedne nějaká vyšší bytost. Při candomblé jsou to orišové, při umbandě duchové zesnulých…“

A druhý z Belbova textu, vzdělanost literární:

Nějaký starý lichvář v usmoleném taláru se o nás, jak šel kolem, málem otřel, a zdálo se mi, že mumlá: — Střezte se Athanasia Pernatha… Dee zabručel: Bojím se docela jiného Athanasia… A rázem jsme se ocitli v uličce Zlatodějů…

(… )

Vtom se ze tmy vynořil starý rabín v umaštěné čepici, která se navlas podobala té kterou jsem měl na hlavě. — Doktor Dee, tuším, řekl. — Here Comes Everybody pokorně odtušil Dee Rabbi Allevi, rád vás vidím… A rabín: — Neviděli jste tu náhodou nějakou osobu? — Osobu? zeptal se Dee s předstíraným údivem. A jak by měla vypadat? — K čertu, Dee, řekl Rabbi Allevi. — Byl to můj Golem. — Váš Golem? O tom nic nevím. — Dávejte si velký pozor doktore Dee, vypravil ze sebe sinalý Rabbi Allevi. (Str. 352)

Pernath z Meyrinkova Golema , ale dokonce i HCE, Humphrey Chimpden Earwicker, tedy odkaz na Jamese Joyce. Ten se tu ostatně mihne ještě jednou, kdy dokonce překladatel v poznámkách úvodní větu Riverrun, past Eve and Adam‘s z Plaček nad Finneganem přeložil, místo vysvětlení původu.

Myslím že i mezi Ecovými romány je Foucaultovo kyvadlo nejlepší. Oproti Jménu růže je jednotnější (Jméno růže mělo dost různorodé kapitoly), přitom mimořádně propracované. A celé to spiknutí drží pohromadě, tedy ho Eco skutečně stvořil!

---

Záznam z 29. 1. 2005: Čtu tuhle knihu potřetí, ale pořád objevuji další a další netušené roviny. Tehdy poprvé, to bylo naprosté zjevení. V životě jsem neviděl složitější dílo a tenkrát jsem o většině popisovaných záhad, spekulací a mysterií nevěděl zhola nic. Od té doby jsem přečetl spoustu knih, ale zas tak moc mi to nepomohlo. Pořád zůstávám v úžasu na autorovým rozhledem.

Třeba to rozdělení na části podle kabalistického stromu. Nepochybuji o tom, že kdybych si dohledal význam jednotlivých sefir, děj by jim odpovídal. Ale tentokrát jsem si všiml i dalšího rozměru - ženského tajemství, duše Země, matky, zkrátka protějšku „vznešené“ esoteriky. To když Lia vysvětluje Casaubonovi všechen hermetismus:

… žádné archetypy nejsou, je jenom tělo. V břiše je to fajn, protože tam roste dítě, ty tam strčíš svého bujarého ptáčka, aby tam z něj ukápla chutná strava, a proto jsou krásné a důležité jeskyně, štoly, podzemí, a dokonce i labyrint, který je jako naše dobré a zdravé útroby, a když si chce někdo vymyslet něco moc důležitého, tak si pro to jde tam, odkud jsi přišel na svět i ty, a plodit, to prostě chce i nějaký otvor, napřed tam semeno zetlí a pak je tu najednou třeba Číňánek, datle nebo baobab. Ale nahoře je to lepší než dole, když jsi hlavou dolů, tak se ti do ní nahrne krev, nohy páchnou hodně a vlasy o něco míň, je lepší vylézt na strom a trhat si tam ovoce, než skončit v zemi a krmit tam červy, a jen zřídkakdy si ublížíš tak, že bys do něčeho vrazil hlavou, obvykle z něčeho slítneš dolů, proto je to nahoře andělské a dole ďábelské. Pravda je však i to, co jsem před chvílí řekla o svém bříšku, proto je pěkné obojí, dole i uvnitř a taky nahoře i mimo, duch Merkuria a univerzální kontradikce s tím nemusejí mít nic společného. Oheň zahřívá, a když prochladneš, dostaneš zápal plic, zvlášť kdybys bylvědec před čtyřmi tisíci lety, proto se ohni přisuzují tajemné vlastnosti, můžeš si na něm taky upíct kuře. Chlad ti zase to kuře konzervuje, a když si sáhneš na oheň, naskočí ti takhle velký puchýř, proto taky to, co trvá po staletí, jako třeba vědění, si představuješ někde na kopci, nahoře, ale zároveň také v jakési jeskyni. A kdybys chtěl vědět, proč vědění přišlo z Východu a ne ze švýcarských Alp, tak věz, že když se tví předkové ráno ještě za tmy probudili, dívali se k východu k naději, že tam vyjde slunko a že nebude pršet, čert aby to vzal.

---

Odkazy:

• Foucaultovo kyvadlo v ČBDB
• Foucaultovo kyvadlo v Databázi knih
• Foucaultovo kyvadlo ve Wikipedii

ECO, Umberto. Foucaultovo kyvadlo. Praha: ČESKÝ KLUB, nakladatelství Josefa Šimona, SIMON AND SIMON PUBLISHERS, 1999. ISBN 80-85637-51-0.