Jerome D. Salinger: Kdo chytá v žitě (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Kdo chytá v žitě Holden Caulfield nemá před Vánoci dobré období. Na přípravce Pencey (příprava pro univerzitu, takže asi obdoba gymnázia?) propadl z několika předmětů a ze školy ho vyhodili. Domů se má sice vrátit ve středu, ale vyrazí dřív a my s ním během několika dní podnikneme bláznivou jízdu – hotely, bary, řada telefonátů ve dne i v noci, nepříjemnost s prostitutkou, noční návštěva milované sestřičky Phoebe, nepodařené rande se Sally, pokus o přespání u bývalého profesora, myšlenky na útěk na Západ…

Zkrátka celkovou rozháranost. Holden se zmítá mezi odporem ke škole a všem lidem v ní a zároveň steskem po nich, láskou k sestře i touhou od všeho utéct. Celkem chápe co nechce, ale pocit toho, co by rád, umí jen zarámovat do části básně (kterou si ani přesně nepamatuje): Když někoho chytí někdo, jak jde žitem kdes.

Totiž asi nejvíc by se mu líbilo dohlížet na děti, které si hrají v žitném poli na honěnou a hlídat, aby žádné nespadlo z útesu a nic jim nehrozilo. Což je vlastně moc hezká představa, ale Holdenovo okolí ji nikdy nepochopí. A tak v závěru, kdy je Holden v sanatoriu a tohle všechno nám vypráví, musí odpovídat na otázky, jestli se bude ve škole snažit nebo co si o tom všem co prožil, vlastně myslí.

Copak on ví?

Je opravdu uvěřitelné, že to vypráví dospívající; v myšlenkách zpochybňuje, co mu profesoři říkají

„Ale život je opravdu zápas, hochu. Život je opravdu zápas, který musíme hrát podle pravidel.“

„Ano, pane profesore. Já vím, že je. Já vím.“

Zápas, do prdele. Pěknej zápas. Když je člověk na tý straně, kde jsou samí kanóni, tak je to zápas — prosím — to se musí nechat. Ale když se dostane na druhou stranu, kde není ani jeden kanón, tak co je to za zápas? Žádnej. Žádnej zápas. (Str. 8)

místy sám nechápe, co se s ním děje a co cítí

Vypadala senzačně. Vážně. Měla černej kabát a takovej černej baret. Ona klobouk skoro nikdy nenosila, ale v tom baretu vypadala prima. Legrace na tom byla, že v tom okamžiku, co jsem ji uviděl, jsem měl chuť se s ní oženit. Já jsem ale šílenec. Já vám ji neměl ani moc rád, ale přesto se mi zničehonic zdálo, že ji miluju a že si ji chci vzít. Na mou duši, já jsem ale šílenec. To se teda musí nechat. (Str. 87)

a používá specifické výrazy. Řeč prokládá výkřiky „kruci“, „hergot“, zdůrazňuje slovy „vážně“, „fakticky“ nebo prohlášením „to mě umrtvilo“.

Mimochodem sanatorium – můžeme se jen domýšlet, že onemocnění bylo psychické, ale to, jak střídal nálady a reagoval na události, by tomu mohlo odpovídat.

Jazyk, mladistvost, utrpení a hledání sebe sama jsou hlavní rysy knihy. A také příčina její kontroverze (pod tlakem konzervativních skupin byla stažena ze školních knihoven, Holden byl špatný příklad) i mimořádné oblíbenosti mezi mládeží. Deset let po vydání byl jen v Americe náklad 1,5 milionů výtisků a přeložena byla do 30 jazyků (zdroj Joachim Scholl: Slavné romány 20. století).

S načasováním čtení jsem se sekl o pár desítek let a tak je pochopitelné, že mě příběh příliš neoslovil. Přelomovost ale chápu a pro dospívající bude určitě zajímavý i dnes (přestože se odehrává na konci čtyřicátých let).

Odkazy:

SALINGER, Jerome D. Kdo chytá v žitě. Praha: Volvox Globator, 2000. ISBN 80-7207-369-9.

Jerome D. Salinger: Kdo chytá v žitě

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv