Kurt Vonnegut, Jr.: Groteska (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Kurt Vonnegut jr.: Groteska O Grotesce se píše, že je hodně autobiografická. Nevím; prolog ano, a možná promítnutí některých nevědomých či vědomých motivů do samotného děje, ale o autobiografický román jako takový nejde.

Trošku mi unikl závěr, nějaká pointa - hlavní postava Wilbur Narcis-11 Swain nakonec žije se svou těhotnou vnučkou v ruinách New Yorku... Možná lidská pospolitost, vítězící nad devastací lidských výtvorů. Zato Wilburovo vzpomínání opravdu stojí za to, jako obvykle je nabité nápady. Nebo předpověďmi...

Dva sourozenci, kteří vypadají jako neandrtálci, ale jsou-li spolu, tvoří superinteligentní bytost.

„Pokřtili nás rovnou v porodnici, místo aby nás vzali do kostela, a nebyli jsme přitom obklopeni příbuznými a rodinnými přáteli. To bylo tak: Eliza a já jsme byli tak ohyzdní, že se za nás rodiče styděli.
Byli jsme obludy a nikdo nám nepředpovídal dlouhý život. Měli jsme po šesti prstech na každé ručičce a po šesti na každé nožičce. Měli jsme i nadpočetné bradavky - po dvou od každé.
Nebyli jsme mongoloidní blbečkové, i když jsme měli hrubé černé vlasy, které jsou pro mongoloidy typické. Byli jsme cosi nového. Byli jsme neandrtálci. Už jako nemluvňata jsme měli rysy dospělých, fosilních lidských bytostí - masivní nadočnicové oblouky, sešikmená čela a čelisti zvíci bagrových lžic.“

Číňané, řešící problémy s přelidněností zmenšením své tělesné schránky. A jejich naprostá technologická vyspělost.

„Otec matce vyprávěl, o čem se dočetl předchozího dne v nějakém obrázkovém časopisu. Čínští vědci podle všeho experimentovali se zmenšováním lidských bytostí, aby nemusely tolik jíst a nespotřebovaly tolik látky na šaty.
Matka civěla do krbu. Otec jí tu fámu o Číňanech musel dvakrát opakovat. Když jí to říkal podruhé, netečně poznamenala, že podle jejího mínění dokáží Číňané všecko, co si zamanou.
Bylo tomu právě asi měsíc, co vyslali Číňané dvě stě průzkumníků na Mars - aniž by použili jakéhokoli vesmírného dopravního prostředku.
Žádný vědec západního světa netušil, jak tenhle kousek dokázali. Číňané o tom žádné podrobnosti neposkytli.“

Amerika, propadající se k barbarství.

„Ale potom, zrovna když všechno tak dobře klapalo, když byli Američané šťastnější než kdykoli předtím, přestože země byla nahuntě a rozpadala se ve švech, začali lidé na většině území po miliónech umírat na "albánskou chřipku" a tady na Manhattanu na "zelenou smrt".
A to byl konec národa.“

Parodie amerického snu, že každý má šanci (i stát se prezidentem).

„Jednoho dne jsem shledal, že kandiduju na prezidentský úřad. Komorník mi zapíchl do klopy volební placku. Nesla slogan, který mi měl vyhrát volby: UŽ NIKDY SAMI.“

Absurdní zajištění společnosti pro každého, snaha skoncovat s osamělostí - pomocí náhodného přidělení prostředního jména. Všichni, kdo mají stejné jméno, tvoří jednu rodinu a v rámci ní si pomáhají.

„Jak tak nové rodiny začaly zkoumat samy sebe, přišlo se na určité statistické podivnůstky. Například skoro všichni Zimostrázové uměli hrát na nějaký hudební nástroj nebo aspoň dobře zpívat. Tři z nich byli dirigenty předních symfonických orchestrů. Vdova v Urbanu, kterou navštívili Číňané, byla také Zimostráz. Živila se hodinami klavíru.
Melouni byli průměrně o kilogram těžší než členové kterékoli jiné rodiny.
Tři čtvrtiny Sír byly ženy.
A tak dále, a tak dále.
Co se mé vlastní rodiny týče: mimořádná koncentrace Narcisů byla v Indianapolisu a jeho okolí. Vycházely tam také naše rodinné noviny a jejich záhlaví se pyšnilo: 'Tištěno v Městě Narcisů, USA.'“

Jako u všech ostatních Vonnegutových knih, i u téhle platí, že první přečtení je jen informativní a že je nutno číst je opakovaně. Teprve pak lze rozeznat víc, chápat ukrytou satiru a ironii a rozumět poselství. To ovšem nic nemění na tom, že i napoprvé to stojí za to.

Ukázky najdete v Literárním doupěti.

Kurt Vonnegut, Jr.: Groteska

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv