Lineárně vzato se Billy po návratu z války musí z traumatických zážitků léčit, pak vystuduje optickou školu, dobře se ožení, zbohatne, je unesen mimozemšťany do Tralfamadorské ZOO, po návratu se o tom pokouší informovat a nakonec umírá.

Vonnegutovo oblíbené opakování krátké průpovídky nebo sloganu je použité i zde, vždy po nějaké absurdní nešťastné náhodě poznamená „Tak to chodí“.

„Počátkem roku 1968 si skupina optiků, v níž byl také Billy, pronajala letadlo k cestě z Ilia do Montrealu, kde se konal mezinárodní optický kongres. Letadlo narazilo na vrcholek Sugerbush Mountain ve Vermontu. Všichni kromě Billyho se zabili. Tak to chodí.
Zatímco se Billy ve vermontské nemocnici sbíral k životu, jeho maželka se nešťastnou náhodou otrávila kysličníkem uhelnatým. Tak to chodí.“

Je těžké knihu hodnotit, už proto, že válečné zážitky si neumíme ani představit, ale četla se dobře. Vonnegutovy postřehy a cynické komentáře vás budou bavit určitě:

„Když byli na manévrech v jižní Karolíně, hrál Billy nábožné písně, které znal z dětství, hrál je na malé černé vodotěsné varhany. Měly devětatřicet kláves a sva rejstříky - vox humana a vox celeste. Billy také pečoval o přenosný oltář, olivově špinavý kufřík s teleskopickými nožkami. Byl vyložen karmínovým plyšem a v tomto rozvášněném plyši si hověl eloxovaný hliníkový kříž a bible.
Oltář i varhany vyrobila továrna na vysavače v Camdenu - a bylo to nich vidět.“

A že příběh vyznívá fatalisticky? Jak jinak by vůbec mohl?

„V tomto příběhu se nevyskytují takřka žádné charaktery a takřka žádné dramatické konfrontace, neboť většina jeho postav je příliš zesláblými a příliš lhostejnými hračkami v rukách obrovských sil. Konec konců, jedním z hlavních účinků války je, že lidé se už neodvažují být charaktery.“