Útržkovitý děj, který se dostává do pozadí a hlavním tahounem se stává velmi nabroušená ironie, v níž si Vonnegut nebere servítky. Sám píše:
„Myslím, že se snažím vyčistit si hlavu od všeho harampádí, které se tam naschránilo - od řití, vlajek, spodních kalhotek. Ano - i obrázek spodních kalhotek v téhle knize najdete. Vyhazuju taky postavy z mých dřívějších knih. Nehodlám provozovat další loutková představení.
Myslím, že se snažím mít zas tak prázdnou hlavu, jako když jsem se před padesáti lety na tuhle poničenou planetu narodil.
Řekl bych, že něco takového by měla udělat většina bílých Američanů, stejně jako nebílých Američanů, kteří bílé Američany napodobují. Ty věci, které do mé hlavy vložili jiní, se k sobě rozhodně moc dobře nehodí, jsou často zbytečné a ošklivé, nejsou vůči sobě v proporcích, nejsou v proporcích k životu, který nepochybně existuje vně mé hlavy.“ (str. 14)
Takové programové prohlášení by prospělo mnoha lidem... A Kurt Vonnegut se jím v knize řídí. Postupně odhaluje ohromnou spoustu naučených tvrzení i navyklých schémat, kterými se lidé řídí, a která ve své nahotě působí absurdně. Určitě k tomu přispívá výpravný, encyklopedicky zjednodušený popis. Jako by to bylo zpravodajství nezaujatého mimozemšťana.
„Když se spolu Dwayne Hoover a Kilgore Trout seznámili, byla jejich země zdaleka nejbohatší a nejmocnější zemí na celé planetě. Měla nejvíc potravin, minerálů a strojů a komandovala ostatní země výhružkami, že na ně vystřelí velké rakety nebo na ně svrhne různé věci z letadel.“ (str. 20)
O moc dál jejich země od roku 1973, kdy byla Snídaně šampiónů napsána, nepokročila, zdá se...
„Bylo to v zemi, kde se od každého očekávalo, že své účty za všechno řádně zaplatí, a jednou z nejnákladnějších věcí, jaké mohl člověk udělat, bylo to, že onemocněl.“ (str. 110)
Jak jsem psal, děj není to hlavní, ale rámcově - sledujeme dva lidi, zazobaného Dwayna Hoovera, prodejce pontiaců, a Kilgorea Trouta, naprosto neúspěšného spisovatele, který hýří nápady. Jejich setkání v závěru knihy vede k poněkud explozivním událostem:
„Počáteční stadium Dwaynova šílenství bylo samosebou převážně záležitost chemikálií. Tělo Dwayna Hoovera produkovalo jisté chemikálie, které jeho mysl vyváděly z rovnováhy. Ale Dwayne, jako všichni novicové šílenství, potřeboval ještě nějaké špatné myšlenky, aby jeho bláznění dostalo tvar a směr.
(...)
Špatné myšlenky Dwaynovi doručil Kilgore Trout.“ (str. 21)
Panoptikum obrazů a scén doplňují autorovy kresby. Je jich spousta, jsou jednoduché a k stylu se skvěle hodí.
Hnidopich: V knize figuruje i věta „Good Bye Blue Monday“, která kromě toho, že je napsaná na atomové bombě, je také vyslána do světa jedním z hrdinů. Jinak vynikající překlad tady zaváhal - Jaroslav Kořán ji přeložil doslova jako „Sbohem, modré pondělí“. Dějové vysvětlení, že v pondělí se obvykle pralo, což byla nevděčná a neoblíbená práce, nedává slovu "modré" smysl. Jenže ono "blue" také znamená nešťastný, sklíčený, smutný (myslím, že i slovo blues s tím souvisí) - a to už je jiná. To ale jen tak na okraj...
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.