Jméno růže jsem četl, viděl zfilmované i slyšel jeho dramatizaci, kniha ale zůstává nejlepší. Vlastně i mezi Ecovými knihami vyčnívá, je to úžasný mix faktů, napětí, filozofie, historie, náboženství… zkrátka všeho. A to i přestože některé kapitoly jsou těžké sousto – Adsonova vize v chrámu, historický exkurz do tahanic spirituálních bratří, mnišská a papežská politika, přehled heretiků.

„Jde o to,“ řekl jsem, „že si připadám jako budižkničemu. Nedokážu najít akcidenční rozdíl mezi valdenskými, katary, lyonskými chudými, humiliáty, bekýny, begardy, lombardy, jáchymisty, patariny, apoštoliky, vilemity, arnoldisty, vyznavači svobodného ducha a luciferiny. Co mám dělat?“ (Str. 163)

Formálně je kniha zápis událostí během sedmi dnů, v nichž na horské opatství přichází učený františkán Vilém z Baskervillu, doprovázený mladým novicem Adsonem. Opatství je vyhlášené svou obrovskou knihovnou; tajný cíl návštěvy je ale politický, v opatství se má na neutrální půdě uskutečnit „mírová“ schůzka papežských legátů a františkánů, diskuze o chudobě Ježíše Krista a oprávněnosti či neoprávněnosti požadavků na chudobu františkánské řehole a dohoda o dalším postupu. Bohužel ještě před příjezdem obou legací dojde k první záhadné smrti jednoho z mnichů a úmrtí pokračují dál. Vilém, jako bývalý inkvizitor a učenec, je požádán opatem, aby záhadu objasnil. A čím víc pátrá, tím složitější propletenec se ukazuje. Vraždy vypadají jako znamení apokalypsy, a sedmého dne nakonec apokalypsa propuká.

Jak už jsem zmiňoval, je to mix informací ze všech směrů, plný citací přímých (zejména latinských) i nepřímých (nacházíme tu zapracované myšlenky středověkých filozofů a teologů, ale i myšlenek pozdějších, jak píše Wikipedie):

Postava Viléma z Baskervillu hájí názory Marsilia z Padovy, z jehož spisu Defensor pacis často cituje. Dalším zdrojem citací je samozřejmě Bible a z autorů je to Roger Bacon, William Ockham, Tomáš Akvinský (Summa theologiae), Isidor Sevillský, Alan z Lille, Publius Vergilius Maro a mnozí další. Zmínit musíme také spisy Visio Brendani a pasáž pojednání o alegorii kamenů, která je doslova převzata ze spisu De lapidibus. Celou řadu písemných děl si ale Eco vymyslel a citace z nich jsou jen hrou se čtenářem. Není pak náhodou, že celou knihu uzavírá verš z Bernarda z Morlasu, skutečně žijícího básníka z 12. století, v jehož textu se nominalismus obdivuhodně propojuje s moderní sémiotikou (verš: „Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme v své moci“). Středověký kolorit knihy umocňuje Eco zcela nenápadně i použitím textů novověkých – věta „Jediné pravdy, které k něčemu jsou, jsou nástroje, které je třeba po použití odhodit“ je tak například parafrází věty Ludwiga Wittgensteina (1889–1951).

Mimochodem, Vilém je jasný odkaz na Sherlocka Holmese – jak dedukcemi, tak vlastně i jménem „z Baskervillu“. Postmoderní přístup nabízí kromě hry s texty také možnost knihu interpretovat pokaždé jinak; hlavní linie vypadá jako detektivní pátrání, ale je natolik převrstvené dalšími aspekty, že hledání původce vražd je jen jeden z mnoha rovnocenných pohledů.

Pro ilustraci pár citací toho, co vše čtenář dostává. Například zamýšlení se nad spojitostí architektury a ducha, spirituálního principu:

Jindy a na jiných místech jsem viděl mnoho skriptorií, v žádném však v proudech světla fyzického, jež je osvětlovalo, tak zářivě nejiskřil samotný spirituální princip, jejž světlo ztělesňuje, ona claritas, zdroj veškeré krásy a vědění, atribut neodlučný od majestátních rozměrů sálu. Tři věci společně totiž vytvářejí krásu: především úplnost či dokonalost, a proto považujeme za ošklivé věci neúplné, pak náležitá proporčnost neboli soulad a nakonec jas a světlo, proto máme za krásné to, co má jasné barvy. A jelikož pohled na krásu obsahuje klid a pro náš pocit je jedno, najdeme-li klid v míru, v dobru či v krásnu, naplnila mě veliká útěcha a říkal jsem si, jak by bylo příjemné zde pracovat. (Str. 64)

Fascinující sled citací v disputaci mezi Vilémem z Baskervilu a starým Jorgem:

„Quintilianus tvrdí,“ přerušil ho můj mistr, „že smích je třeba potlačit ve chvalořeči, aby byla důstojná, ale že je třeba jej povzbuzovat v mnoha jiných případech. Tacitus chválí ironii Calpurnia Pisona, Plinius mladší napsal: ‚Aliquando praeterea rido, jocor, ludo, homo sum.‘“
„Byli to pohané,“ odsekl Jorge. „Regule říká: Scurrilitates vero vel verba otiosa et risum moventia aeterna clausura in omnibus locis damnamus, et at ad talia eloquia discipulum aperire os non permittitur.“
„Jenže v době, kdy slovo Ježíše Krista už zvítězilo na této zemi, Synesios Kyrrénský řekl, že božství dokázalo uvést v soulad prvek komický s tragickým a Aelius Spatianus tvrdí o císaři Hadrianovi, muži vysoce mravném a ducha naturaliter křesťanského, že uměl střídat okamžiky veselí s okamžiky vážnosti. A Ausonius konečně doporučuje umírněně střídat prvek vážný s prvkem hravým.“
„Jenže Paulinus z Noly a Kliment Alexandrijský nás upozorňují, abychom se vystříhali těchto pošetilostí, a Sulpicius Severus tvrdí, že svatého Martina nikdo neviděl zlobit se a ani smát.“
„Přitom však uvádí různé repliky – spiritualiter salsae – právě tohoto světce,“ odpověděl mu Vilém.
„Byly pohotové a moudré, ale ne směšné. Svatý Efraim napsal parenesis proti smíchu mnichů a v De habitu et conversatione monachorum vyžaduje, aby se zamezilo oplzlostem a šprýmům, jako by to byly hadí jedy!“
„Jenže Hildebert z Lavardinu řekl: admittendo tibi joca sunt post seria quaedam, sed tamen et dignis et ipsa gerenda modis. A Jan ze Salisbury povolil skrovné veselí. A konečně Kazatel v témž úryvku, na nějž se odvolává uvedená regule našeho řádu, kde se říká, že smích je vlastní hlupákovi, připouští smích nehlučný, smích poklidné duše.“
„Duše je poklidná pouze tehdy, zvažuje-li pravdu a těší se z vykonaného dobra, a pravdě a dobru se nikdo smát nemá. Proto se Ježíš Kristus nesmál. Smích plodí pochyby.“ (Str. 111)

Uchvacující popis omámení citem, s využitím obratů z Písně písní:

Ach, lásko, dcero rozkoše, král je spoután tvými kadeřemi, šeptal jsem si pro sebe, a ocitl jsem se v její náruči a oba jsme klesli na holou podlahu v kuchyni a nevím už zda mým přičiněním či její obratností jsem už na sobě neměl kutnu a nestyděli jsme se za svá těla et cuncta erant bona. A ona mě líbala polibky svých úst a její laskání bylo lepší než víno a příjemně voněly její oleje a krásné bylo její hrdlo ovinuté šňůrou perel a její tváře přívěsky ozdobené, jak jsi krásná, přítelkyně moje, jak jsi krásná, tvé oči jsou jako holubice (říkal jsem), ukaž mi svou tvář a promluv, ať slyším tvůj hlas, neboť tvůj hlas je soulad sám a tvář tvá okouzlující, učarovala jsi mi, sestro moje, učarovala jsi mi jediným pohledem svých očí, jediným článkem svého náhrdelníku, ze rtů ti kane strdí, pod tvým jazykem je med a mléko, dech tvého chřípí voní jablky, tvé prsy jsou hrozny pevnými, tvé prsy jsou hrozny datlí, patro tvých úst je jako nejlepší víno, jež pro mne stéká z tvých rtů… Jsi pramen zahradní, narda a šafrán, puškvorec a skořice, myrha a aloe, z plástve jsem jedl svůj med, pil víno své a mléko, kdo je ta, jež vzchází jak jitřenka, krásná jak luna, třpytná jak slunce, strašná jak vojsko pod praporci? Ach, Pane, je-li duše uchvácena, zbývá nám co jediná ctnost milovat to, co zříme (není tomu tak?) a za nejvyšší štěstí mít to, co máme, životní blaho pijeme přímo z jeho pramene (nebylo to snad tak řečeno?) a vychutnáváme život pravý, který po životě smrtelném budeme žít na věčnosti po boku andělů… (Str. 206)

Vědecké myšlení, rodící se uprostřed dogmatismu:

V tom okamžiku jsem pochopil, jakým způsobem můj mistr uvažuje, a připadal mi velice odlišný od způsobu filozofa, který vychází ze základních principů, takže jeho rozum málem přejímá způsob rozumu božího. Pochopil jsem, že nemá-li Vilém žádnou odpověď, představuje si jich hodně navzájem odlišných.
Ohromilo mě to. „Pak ale,“ opovážil jsem se poznamenat, „jste pořád ještě daleko od řešení… “
„Řešení jsem velice blízko,“ řekl Vilém, „jenže nevím kterému.“
„Znamená to, že nemáte na všechny své otázky jednu jedinou odpověď?“
„Kdybych ji měl. Adsone, vyučoval bych teologii v Paříži.“
„V Paříži mají vždycky správnou odpověď?“
„Nikdy.“ odpověděl mi Vilém, „zato však pevně věří ve své omyly.“
„A co vy,“ řekl jsem s dětinskou drzostí, „vy se nikdy nedopouštíte omylů?“
„Často,“ odpověděl mi. „Ale namísto toho, abych koncipoval jen jeden a týž, představuji si jich hodně, takže nejsem otrok žádného.“
Měl jsem dojem, že Vilém se vůbec nezajímá o pravdu, která není nic jiného než adequatio mezi věcmi a intelektem. (str. 254)

Nadšení z knih:

Občas jsme se zastavili a zvědavě si prohlíželi nějakou skříň. Vilém měl na nose svá nová skla, mohl si číst názvy knih a při každém, který objevil, začal vesele pokřikovat, buď protože dílo znal, nebo protože je už dlouho hledal, a taky protože se o něm dosud nikdy nedoslechl a byl tudíž velice vzrušený a zvědavý. Zkrátka, každá kniha pro něho byla jako bájné zvíře, které potkáme v neznámé zemi. A přitom jak v nějakém rukopise listoval, už mi přikazoval, abych mu hledal další. „Podívej se, co je v té skříni!“ (Str. 258)

Uvědomění si, že Ďábel číhá i uprostřed víry.

V té tváři zpustošené nenávistí vůči filozofii jsem poprvé spatřil portrét Antikrista, který nepřišel z kmene Juda, jak tomu chtějí ti, kdož ho ohlašují, ani z daleké země. Antikrist se může zrodit i ze soucitu, z nadměrné lásky k Bohu nebo k pravdě, jako se kacíř rodí ze světce a člověk posedlý z proroka. Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotni zemřít za pravdu, protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe. (Str. 405)

Jméno růže je tak ze všeho nejvíc encyklopedie středověku. Od uzavřených obzorů mnišského života a teologických rozprav, opisování knih, přes papežskou politiku, boje s císařem, heretická hnutí, vědu a logiku, až po vzplanutí citu nebo život obyčejných lidí. Ovšem encyklopedie je to náramně čtivá!

Odkazy:

• Jméno růže na Wikipedii
• Jméno růže v ČBDB
• Jméno růže v Databázi knih
• analýza Katky Kalivodové Foltánkové

ECO, Umberto. Jméno růže. Praha: Český klub, 2000. ISBN 80-85637-46-4.