Wuwejův zápisník

Jack Kerouac: Na cestě

15.07.2021 23:25, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Na cestěSal Paradise, autorovo alter ego, vypráví o období svého života, které by se dalo nazvat Na cestě. Měl za sebou vážnou nemoc, rozvod – a vlastně také zážitky z armády, i když o těch se v knize vůbec nezmiňuje (jen že vybral své armádní konto). Jistě ale také přispěly k jeho neklidu a touze vyrazit na Západ.

S příchodem Deana Moriartyho začíná v mém životě období, které se dá nazvat obdobím života na cestě. Sice už předtím jsem si kolikrát představoval, jak do toho praštím a tradá na Západ. Plány velký, ale ne a ne se rozhoupat. Dean je pro takový život přímo stvořenej, poněvadž on se na cestě vlastně narodil někde u Salt Lake City, kudy si to tehdy v šestadvacátém drandili jeho rodičové ve svý starý káře do Los Angeles. (Str. 5)

Ano, Dean… Člověk žijící plnými doušky, který poznal snad všechny odvrácené stránky života a přesto zůstává v úžasu stát nad jeho velkolepostí.

Ale teď tancovali nočním městem jako šílenci a já se coural za nima, což vlastně dělám celý život – courám se za lidma, kteří mě zajímají, protože lidi, jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti, kteří chtějí mít všechno – a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane uprostřed a všichni vzdychnou „Jůůů!“. (Str. 8)

Jeho životnost nadchne skupinu bližších i vzdálenějších přátel a tak či onak se vine celou knihou. Je to jejich prorok nestálosti a bytí tady a teď.

A hned zas rozbušil auťák na stodvacítku a nahrbil se nad volantem. Zíral upřeně před sebe, Marylou se něžně usmívala. Tak tohle byl nový a hotový Dean, Dean, který už vyzrál k dospělosti. Bože můj, říkal jsem si, ten se ale změnil. Zuřivost mu sálala z očí, když mluvil o věcech, které nesnášel; a rázem měl zas oči plné radosti, když se v něm najednou rozhostilo štěstí; každý jeho sval mu cukal po životě a pohybu. „Jó, kamaráde, kdybych ti to měl všecko vyprávět,“ řekl a šťouchnul do mě, „ale budem si prostě muset najít čas – Co je s Carlem? Půjdeme se všichni podívat za Carlem, to je první věc, co zejtra uděláme, drahouškové. (Str. 118)

A Salův život na Cestě?

Konečně jsem si mohl dovolit představovat si před sebou Denver jako Zemi zaslíbenou, tamhle kus dál pod hvězdami, jenom co přejedeme iowskou prérii a nížinu Nebrasky, a pak tu ještě velkolepější vidinu San Franciska, zářícího jak drahokam černočernou nocí. (Str. 18)

Během knihy urazí několikrát Ameriku napříč mezi New Yorkem, Denverem a San Franciscem, a nakonec to završí až snovou jízdou na jih, do Mexika. Divoké večírky, opojení jazzovou hudbou, rychlou jízdou autem…


Byla by ostuda, nepřečíst si tento zakladatelský manifest beatniků, takže jsem ho zdolal také – ale nemůžu říct, že bych byl nadšený. Jde o obsah; forma je skvělá, ale o ní později.

Tak nejprve vypravěč, Sal – ten vůbec neví, co chce (snad kromě snahy napsat román). Jen cítí neklid, obráží zběsilé večírky, a v existenci se vlastně ztrácí. Trochu mě začal zajímat až při románku s drobnou Mexičankou, ale spíš nepochopitelností motivů a neschopností něco vydělat.

Na svých cestách prochází spodními patry společnosti a představuje sbírku zoufalců, feťáků a divných existencí. Kerouac je sice obalí maskou zajímavosti, ale moc to pro mě nefunguje. A nejvetší magor je Dean Moriarty; hyperaktivní, běsný, neudržící pozornost, v permanentní manické fázi.

„Myslím, že Marylou byla velice, velice moudrá, že tě nechala,“ pokračovala Galatea. „Nikdy jsi neměl ani špetku odpovědnosti vůči někomu druhýmu. Už jsi napáchal takovou spoustu ohavností, že nevím, co bych ti na to mohla říct.“

A to byl vlastně ten základní problém, takže všichni jen mlčky seděli v kruhu kolem něj a sledovali ho zachmuřenýma záštiplnýma očima a Dean stál na koberečku uprostřed a řehnil se – jen tak se řehnil. Předvedl jim malý taneček. Obvaz na palci byl čím dál tím špinavější, začínal se bortit a rozvazovat. Najednou jsem si uvědomil, že se Dean skrze celou tu svou nepřebernou zásobu zlých skutků pomalu stává Idiotem všech idiotů, Imbecilem na kvadrát, Svatým nadělením.

(… ) Ano, to byl Dean – SVATÝ BLB. (Str. 200)

To není vzor, ale odstrašující případ.

„Dobře, dobře,“ řekl jsem, „ale zatím žije a vsadím se, že chcete taky vědět, co teď hodlá podnikat, protože on zná to tajemství, po kterým všichni prahnem, má ho plnou hlavu až k prasknutí, a jestli se někdy opravdu zblázní, nemusíte se strachovat, nezaviníte to vy, ale Bůh.“ (Str. 202)

Ke konci autor naznačuje proměnu v božské dítě, ale trochu strojeně.

Rozhlídnul se kolem dokola jako člověk, který se probudil ze sna, a řekl: „No, koukej, kolik je tady bezvadnejch lidí a všichni seděj kolem mě. Není to báječný? Sale, no řekni, proč? Jak jsem se onehda ptal Mina, proč? hergot přece, že jo?“ Vstal a kráčel s napřaženou rukou přes pokoj k jednomu z těch autobusáků. „Zdravíčko. Já jsem Dean Moriarty. Jasně že si na tebe pamatuju. Všecko v pořádku? Dobrý, dobrý. Hele ten bezva dort. Myslíš, že si můžu vzít? I já? Dokonce i ten mizernej Moriarty si může vzít?“ Edova sestra přikývla. „No to je príma. Lidi jsou tak báječný. Takovejch skvělejch věcí dali na stůl, abysme se měli dobře. Mňam, mňam, jovaj, výborný, skvělý!“ Kymácel se uprostřed místnosti, pojídal dort a koukal na všechny v udiveném transu. Otočil se a civěl na druhou stranu. Všechno ho přivádělo do vytržení, všechno, co viděl. Po celém pokoji stáli v hloučcích lidi a povídali si. „Jasně, to je vono!“ řekl. Pak ho upoutal obrázek na stěně, až to s ním cuklo. Přistoupil blíž, zblízka ho zkoumal, odstoupil, sehnul se, vyskočil, chtěl ho vidět ze všech možných stran a úhlů a v nadšení se rval za tričko: „Sakra!“ zahulákal. Netušil, jakým působí dojmem, a bylo mu to fuk. Lidi se teď na něj začínali dívat a v očích jim probleskovala mateřská a otcovská něha. Konečně byl tedy doopravdy Anděl, vždycky jsem věděl, že se jím stane, a jako všichni andělé měl i on své záchvaty zběsilosti a vzteku; když jsme v jednom opileckém houfu opustili večírek a přesunuli se do baru Windsor, Dean začal být nespoutanej a démonicky a ďábelsky sťatej. (Str. 269)

Zkrátka obsahově to není čtení pro mě. Mnohem víc se mi líbili Dharmoví tuláci, kteří mají jednotící myšlenku, toulání je vědomé a spjaté s duší.


Zato forma je výborná. Proud vědomí byla tehdy novinka, ale na to si člověk zvykne snadno, navíc nedosahuje nekonečnosti jiných autorů. Ale Kerouac má talent pro zachycení okamžiku, nálady, atmosféry (není divu, že mu haiku šla):

Prošel jsem kolem smutných tančíren a kabaretů na Curtisu; děcka v džínsách a červených košilích, odhozené slupky od buráků, biografy pod plachtou, střelnice. Za ozářenou ulicí byla tma a za tmou byl Západ. Musel jsem odjet. (Str. 60)

Je mistr zkratky:

Deanova Kalifornie – země divoká, významná a strastiplná, země osamělých a vyhoštěných a bláznivých milenců, kteří se sem slétají v hejnech, země, v které každý vypadá trochu jako hezký, zlomený dekadentní herec. (Str. 174)

Občas překvapí dokonalou znalostí; jazz evidentně miloval:

Kdysi Louis Armstrong jak Bůh vytruboval z plných plic nad zabláceným New Orleansem a ještě před ním tu o svátečních dnech pochodovali blázniví muzikanti a parádní Soušový marše rozbíjeli do ragtimů. Pak přišel swing a Roy Eldridge, chlapáckej chlap, co vymačkal z trumpety veškerou sílu a logiku a něžnost na všech vlnových délkách a v předklonu a se zářícíma očima a s širokým úsměvem šířil svou zvěst na všechny strany, až se celý jazzový svět otřásl. Pak se objevil Charlie Parker, který si jako kluk v dřevníku svý mámy v Kansas City jazzoval na sflikovaný saxofon mezi kládama, cvičil za deštivých dnů a pak vycházel ven a koukal na swingující kapelu Basieho a Bennyho Motena včetně Hot Lips Pageho a ostatních. Charlie Parker, který opustil domov a přišel do Harlemu, kde potkal šílenýho Theloniuse Monka a ještě šílenějšího Gillespieho – Charlie Parker, který se v raných dobách opile motal do kolečka, když vyhrával. Byl jen o něco mladší než Lestet Young, taky rodák z KC, a přitom ten zasmušilý svatý blázen představuje celou historii jazzu: poněvadž ještě v dobách, kdy zvedal tu svou plechovou troubu pěkně vysoko a vodorovně od pusy, byl naprosto největší, a jak si pak nechal narůst vlasy a zlenivěl a sešel, sklesla mu fajfka pěkně na půl žerdi a tak to šlo pořád dál a dneska, kdy nosí na botách tlustý podrážky, aby necítil chodníky života, opírá si tu plechárnu něžně o hruď a vytrubuje do ní suché a chladné parádičky, aby se neřeklo. To jsou děti bopu a americké noci. (Str. 247)

A umí slovy vykreslit působivé obrazy:

Už jsem se chystal, že vyrazím do Mexika, když se jednou v noci zničehonic objevil Denver Doll a povídá: „Hádej, Sale, kdo přijíždí do Denveru?“ Neměl jsem ani ponětí. „Už musí bejt na cestě. Mám to z tajnejch zdrojů. Dean si koupil auťák a rozjel se za váma.“ A v tu ránu jsem viděl, jak se Dean, ten plápolající hromový děsivý anděl, zběsile řítí po silnici ke mně, žene se jak mrak, obrovskou rychlostí, a užuž mě jak ten Poutník v rubáši na poušti dostihuje a snáší se na mě. Viděl jsem jeho obrovskou, vyzáble odhodlanou tvář s velkýma planoucíma očima nad prérií, viděl jsem jeho křídla, viděl jsem jeho zbědovaný kočár se sršícím ohonem plamenů, viděl jsem, jak po něm zůstává na silnici vypálená stopa a jak se žene dál, teď už mimo všechny cesty přes kukuřičná pole a napříč městy, jak za sebou ničí mosty a vysouší řeky. Jako by se sám hněv řítil na Západ. Pochopil jsem, že to Deana zase draplo. Nebyla naděje, že by mohl poslat jakékoli peníze té či oné manželce, když vybral všechny úspory a koupil si auto. Všechno bylo zas vzhůru nohama a nedalo se s tím nic dělat. Za ním jen dýmaly zuhelnatělé ruiny. Pálil to na západ, znovu přes děsivý sténající kontinent, a bude tu co nevidět. Dělali jsme rychlé přípravy na jeho příjezd. Proslýchalo se, že mě má odvézt do Mexika. (Str. 265)

Hledá krásu v bahně Ameriky, tak jako Hrabal perličky na dně (ti dva jsou si mimochodem podobnější než jsem čekal, analogie na mě koukaly z každé stránky), a naznačuje, že v Deanovi nachází jejího ducha. Ale ne; pokud vůbec našel nějakého ducha, tak – samozřejmě – beatniků.

Po přečtení doporučuji projít si na Wikipedii stránku o knize a tabulku předloh, skutečných lidí, které Kerouac zachytil. Neala Cassadyho především. A ostatní si vygooglit.

Odkazy:

KEROUAC, Jack. Na cestě. Praha: Argo, 1997. ISBN 80-7203-151-1.

12345
1626384300000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online