Ale teď tancovali nočním městem jako šílenci a já se coural za nima, což vlastně dělám celý život – courám se za lidma, kteří mě zajímají, protože lidi, jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti, kteří chtějí mít všechno – a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane uprostřed a všichni vzdychnou „Jůůů!“. (Str. 8)

Jeho životnost nadchne skupinu bližších i vzdálenějších přátel a tak či onak se vine celou knihou. Je to jejich prorok nestálosti a bytí tady a teď.

A hned zas rozbušil auťák na stodvacítku a nahrbil se nad volantem. Zíral upřeně před sebe, Marylou se něžně usmívala. Tak tohle byl nový a hotový Dean, Dean, který už vyzrál k dospělosti. Bože můj, říkal jsem si, ten se ale změnil. Zuřivost mu sálala z očí, když mluvil o věcech, které nesnášel; a rázem měl zas oči plné radosti, když se v něm najednou rozhostilo štěstí; každý jeho sval mu cukal po životě a pohybu. „Jó, kamaráde, kdybych ti to měl všecko vyprávět,“ řekl a šťouchnul do mě, „ale budem si prostě muset najít čas – Co je s Carlem? Půjdeme se všichni podívat za Carlem, to je první věc, co zejtra uděláme, drahouškové. (Str. 118)

A Salův život na Cestě?

Konečně jsem si mohl dovolit představovat si před sebou Denver jako Zemi zaslíbenou, tamhle kus dál pod hvězdami, jenom co přejedeme iowskou prérii a nížinu Nebrasky, a pak tu ještě velkolepější vidinu San Franciska, zářícího jak drahokam černočernou nocí. (Str. 18)

Během knihy urazí několikrát Ameriku napříč mezi New Yorkem, Denverem a San Franciscem, a nakonec to završí až snovou jízdou na jih, do Mexika. Divoké večírky, opojení jazzovou hudbou, rychlou jízdou autem…

Byla by ostuda, nepřečíst si tento zakladatelský manifest beatniků, takže jsem ho zdolal také – ale nemůžu říct, že bych byl nadšený. Jde o obsah; forma je skvělá, ale o ní později.

Tak nejprve vypravěč, Sal – ten vůbec neví, co chce (snad kromě snahy napsat román). Jen cítí neklid, obráží zběsilé večírky, a v existenci se vlastně ztrácí. Trochu mě začal zajímat až při románku s drobnou Mexičankou, ale spíš nepochopitelností motivů a neschopností něco vydělat.

Na svých cestách prochází spodními patry společnosti a představuje sbírku zoufalců, feťáků a divných existencí. Kerouac je sice obalí maskou zajímavosti, ale moc to pro mě nefunguje. A nejvetší magor je Dean Moriarty; hyperaktivní, běsný, neudržící pozornost, v permanentní manické fázi.

„Myslím, že Marylou byla velice, velice moudrá, že tě nechala,“ pokračovala Galatea. „Nikdy jsi neměl ani špetku odpovědnosti vůči někomu druhýmu. Už jsi napáchal takovou spoustu ohavností, že nevím, co bych ti na to mohla říct.“

A to byl vlastně ten základní problém, takže všichni jen mlčky seděli v kruhu kolem něj a sledovali ho zachmuřenýma záštiplnýma očima a Dean stál na koberečku uprostřed a řehnil se – jen tak se řehnil. Předvedl jim malý taneček. Obvaz na palci byl čím dál tím špinavější, začínal se bortit a rozvazovat. Najednou jsem si uvědomil, že se Dean skrze celou tu svou nepřebernou zásobu zlých skutků pomalu stává Idiotem všech idiotů, Imbecilem na kvadrát, Svatým nadělením.

(… ) Ano, to byl Dean – SVATÝ BLB. (Str. 200)

To není vzor, ale odstrašující případ.

„Dobře, dobře,“ řekl jsem, „ale zatím žije a vsadím se, že chcete taky vědět, co teď hodlá podnikat, protože on zná to tajemství, po kterým všichni prahnem, má ho plnou hlavu až k prasknutí, a jestli se někdy opravdu zblázní, nemusíte se strachovat, nezaviníte to vy, ale Bůh.“ (Str. 202)

Ke konci autor naznačuje proměnu v božské dítě, ale trochu strojeně.

Rozhlídnul se kolem dokola jako člověk, který se probudil ze sna, a řekl: „No, koukej, kolik je tady bezvadnejch lidí a všichni seděj kolem mě. Není to báječný? Sale, no řekni, proč? Jak jsem se onehda ptal Mina, proč? hergot přece, že jo?“ Vstal a kráčel s napřaženou rukou přes pokoj k jednomu z těch autobusáků. „Zdravíčko. Já jsem Dean Moriarty. Jasně že si na tebe pamatuju. Všecko v pořádku? Dobrý, dobrý. Hele ten bezva dort. Myslíš, že si můžu vzít? I já? Dokonce i ten mizernej Moriarty si může vzít?“ Edova sestra přikývla. „No to je príma. Lidi jsou tak báječný. Takovejch skvělejch věcí dali na stůl, abysme se měli dobře. Mňam, mňam, jovaj, výborný, skvělý!“ Kymácel se uprostřed místnosti, pojídal dort a koukal na všechny v udiveném transu. Otočil se a civěl na druhou stranu. Všechno ho přivádělo do vytržení, všechno, co viděl. Po celém pokoji stáli v hloučcích lidi a povídali si. „Jasně, to je vono!“ řekl. Pak ho upoutal obrázek na stěně, až to s ním cuklo. Přistoupil blíž, zblízka ho zkoumal, odstoupil, sehnul se, vyskočil, chtěl ho vidět ze všech možných stran a úhlů a v nadšení se rval za tričko: „Sakra!“ zahulákal. Netušil, jakým působí dojmem, a bylo mu to fuk. Lidi se teď na něj začínali dívat a v očích jim probleskovala mateřská a otcovská něha. Konečně byl tedy doopravdy Anděl, vždycky jsem věděl, že se jím stane, a jako všichni andělé měl i on své záchvaty zběsilosti a vzteku; když jsme v jednom opileckém houfu opustili večírek a přesunuli se do baru Windsor, Dean začal být nespoutanej a démonicky a ďábelsky sťatej. (Str. 269)