Dnes jsem přemýšlel o Tichém oceánu na nástupišti v Šinjuku, když jsem čekal na Jamanotský vlak.

Nevím, proč jsem na něj myslel jako na požírače a polykače sebe sama, na oceán, který se hltá a čím dál víc zmenšuje, dokud není o nic větší než Rhode Island, ale přesto se dál nenasytně požírá a zmenšuje, je menší a menší a těžší a těžší se svojí vahou na stále menší ploše, dokud se nezkoncentruje v jediné kapce vážící miliony tun. Potom přijel vlak a měl bych dodat, že přijel právě včas.

Nechal jsem Tichý oceán na nástupišti pod obalem od čokoládové tyčinky. (str. 39, příběh Tichý oceán)

V závěrečné poznámce (nenašel jsem, kdo ji napsal, předpokládám překladatel Michal Novotný) je skvělá charakteristika:

Brautiganovy krátké, úporné a sevřené texty jsou volnými nesvázanými fragmenty, v nichž děj a tím méně výstavba charakteru nehraje sebemenší roli. Jejich anekdotická kostra vypovídá o skutečnosti způsobem, který je všechno jiné než zpodobovací, jsou to autonomní obrazy s neočekávanými metaforami, skoky od obrazu k obrazu, kde logika působí jen v imaginativním a nikoliv rozumovém smyslu. Každý příběh se sice vztahuje k vyprávěné události, ale zároveň ji jen obkružuje a zařazuje do jiného, překvapivého smyslu. K tomu se ještě druží i zvláštní Brautiganova fabulistika, která vezme zavděk jakkoliv odlehlou skutečností, aby ji proměnila v naši, eticky nosnou zkušnost. (Str. 182)

Člověk při čtení oněch krátkých momentek začne bezděky uvažovat jako on. V krátkých větách, s jistým překvapením, s absencí emotivního vztahu nebo vyjádření:

Jaký byl?
Narodil se, žil v Montaně, jezdil do Japonska a pak umřel. A nic nezbylo.
Vlastně ano – jeho knihy. A čtenáři.
Kteří se narodili, přečetli knihu, chvíli rozjímali, pustili to z hlavy a nakonec taky umřeli.
No a co.

A hned potom, jestli autor netrpěl nějakou poruchou autistického spektra. Problémy se čtením, které také v jenom příběhu popsal, by tomu odpovídaly… Nic to ale nemění na kouzlu jeho textů.

Působí tak známě, až domácky, ta jeho cizota – asi proto, že každý se občas cítíme odcizeně a napadají nás divné myšlenky. Jako bychom se setkávali se starým známým, svým vnitřním autistou.

Pro každého to čtení asi nebude, mně se ale líbilo.

Odkazy: