Džibríl archanděl určil i způsob, jak má být člověk pohřben a jak má být rozdělen jeho majetek, takže Peršan Salmán se až podivoval, co je to za Boha, když se chová spíš jako obchodník. Tehdy ho napadla myšlenka, která zničila jeho víru. Uvědomil si, že ovšem sám Muhamák byl obchodník, a to zpropadeně úspěšný. Jak velice příhodné bylo pro muže, jemuž řízení a zásady byly něco tak přirozeně běžného, natrefit zrovna obdobně kupecky založeného archanděla, který přenášel vzkazy a rozhodnutí o managementu od tohoto stavovsky uvažujícího, byť netělesného Boha.

Nevěstinec s prostitutkami, které se pojmenovaly po Mohamedových manželkách, nebo příběh o (možná) falešné prorokyni, která vede vesničany na pouť do Mekky, na břeh moře, které se má rozestoupit – a která všechny utopí. Jmenuje se totiž stejně jako Mohamedova nejoblíbenější manželka Aíša.

Kontroverze a bouřlivé reakce vyvrcholily vyslovením fatwy, odsouzením k smrti za rouhačství ajatolláhem Chomejním. Autor se roky skrýval pod policejní ochranou, přesto byl v roce 2022 napaden a vážně poraněn. Jiní, jako japonský překladatel, útoky nepřežili.

Kniha je ovšem mnohem víc než jen satira islámu. Začátek je poměrně přímočarý, i když už samotná rozmluva dvou padajících pasažerů dává představu, jak složité dílo čtenáře čeká.

Letadlo se rozlomilo vejpůl, jako když z lusku vypadnou semínka, vejce vydávající své tajemství. Dva, co v tom lítají, zmítající se Džibríl a zaknoflíkovaný pracháč p. Saládín Čamča, padali jako smítka tabáku ze zlomeného vyschlého doutníku. V prostoru nad nimi, pod nimi se řítí sklopná sedadla, stereofonní sluchátka, nápojové vozíky, záchodové nádržky, pilotní papíry, videohry prosté cla, střapaté čepice, papírové kelímky, přikrývky, kyslíkové masky.

Džibríl Farišta je slavný indický herec, který proslul ztvárňováním postav bohů, Saládín Čamča je emigrant usazený v Anglii, který se živí svým hlasem – v rozhlasových hrách, v reklamách. Jako zázrakem oba pád přežijí, tehdy ale také začíná jejich proměna; Džibríl jako by dokázal plnit představy a přání, kolem hlavy se mu objevuje svatozář, koneckonců jméno (Džibríl=Gabriel, farišta=anděl) ho tak nějak předurčuje. A ve snech prožívá jiné události:

Co bylo tak podivné, jestliže ve svých snech má rysy anděla? Sny dovedou dělat zatracené věci, ukazuje to opravdu víc než banální druh samolibosti? Ale Džibríl se strachem až potil: „Jde o to, Lžičáku,“ přiznával, „že kdykoli usnu, můj sen začíná tam, kde ten minulý končil. Týž sen na témž místě. Jako kdyby někdo zrovna vypnul video, sotva vyjdu z nějaké místnosti. Nebo tak nějak. Jako kdybych byl ten chlápek, co bdí, a tohle je kurva noční můra. Jeho zatracený sen: My. Tady. To všechno.“

Třeba ty v sedmém století v písečném městě…

Bolest v Džibrílově žaludku byla tak strašlivá, že se obával o život, ale právě v tom okamžiku, kdy jeho rozumová mysl uvažovala o žaludečním vředu nebo o zánětu slepého střeva, zbytek jeho mozku mu zašeptal pravdu, a ta byla, že je držen jako vězeň a je řízen sílou Rosiny vůle, zrovna jako anděl Džibríl byl povinován mluvit podle ohromných požadavků Proroka Muhamáka.

Saládín se pak začně měnit v archandělův opak, zpodobnění satana, zpočátku spíš karikaturní, kdy v kozlí podobě zažívá ponížení od policistů, později ovšem nabírá sílu a schopnost našeptávat, ostatně i tady je symbolika jasná – disponuje přece jako rozhlasový herec celou škálou hlasů.

Hořkost, ta také, a nenávist, všechny tyhle hrubé věci. Chtěl vstoupit do svého nového já. Bude tím, čím se stal, hlučný, smradlavý, ohyzdný, velikánský, groteskní, nelidský, mocný. Měl dojem, že je schopen pohnout malíčkem a svalit kostelní věž silou v něm doutnající a vzrůstající hněvem hněvem hněvem. Síly.

Těšil se na někoho, aby ho zdeptal. I on snil; a ve svých snech. Co to? Tvar, podoba, připlouvající blíže, strašidelně tichá, nejasná, ale jednoho brzkého dne bude s to nazvat ji pravým jménem.

Já jsem, uznal, že jsem.

Během knihy posléze graduje jejich konflikt v pozemské podobě jako zobrazení boje mezi dobrem a zlem. Epizody s nimi jsou prostřídané dalšími liniemi; nejrozsáhlejší je Mohamedova s bohyněmi a pozdějším vývojem, podobně rozsáhlá je sebevražedná pouť slepě věřících vesničanů za prorokyní Aíšou, lehce epizodická je zmínka o imámovi, žijícím v naprosté izolaci uprostřed cizí země, jehož mysl je upnutá k revoluci v Jathribu – ale i on silou své vůle nutí Džíbríla archanděla, aby podepřel jeho představy.

Satanské verše svým zapojením nadpřirozena spadají žánrově do magického realismu, i když značně specifického. Jednak je indicky barvitý až překypující, jednak nám celou dobu dává možnost vše považovat za duševní chorobu obou protagonistů. Mohly to být sny a představy, nasvědčuje tomu i ústup projevů a návrat k normalitě u Saládína a nefunkčnost síly u Džibríla.

Džibríl se pohybuje jako ve snu, protože po dnech procházení městem bez jídla a spaní, s trumpetou zvanou Azrá’íl bezpečně zastrčenou v kapse svrchníku, už nerozeznává rozdíl mezi bdělým a snovým stavem. Nyní chápe aspoň něco, co musí být všudypřítomné. Pohybuje se v několika příbězích najednou. Je tu Džibríl, který truchlí, že ho zradila Allie Coneová. Džibríl, vznášející se nad smrtelným lůžkem Prorokovým. Džibríl, tajně sledující postupující pouť k moři, čekaje na chvíli, kdy se sám zjeví. Džibríl, který každým dnem silněji a mocněji pociťuje vůli protivníka, přitahující ho stále blížeji a směřující k jejich konečnému objetí. Rafinovaný podvodný protivník, jenž přijal tvářnost jeho nejvěrnějšího přítele Saládína, aby ho zkonejšil a oslabil jeho střeh. A je Džibríl, který kráčí londýnskými ulicemi, snaže se pochopit vůli boží.

Má být on vykonavatelem božího hněvu?

Nebo jeho lásky?

Je pomstou, nebo odpuštěním?

Má ta osudová trumpeta zůstat v jeho kapse, nebo ji má vytáhnout a zadout?

Symbolika se pohybuje mezi hinduismem, islámem i křesťanstvím; Salmán Peršan, který jako písař zkoušel proměňovat prorokova slova, aby zjistil jestli to pozná, a pak od víry odpadl, by docela dobře mohl být odkaz na autora.

Děj řeší mimo jiné odcizení emigrantů, vnímání Anglie Indy – vzhlížení i pohrdání, všechny složitosti ve vztazích. Relativitu autorit a nebezpečí naslouchání entitám:

S Muhamákem je vždycky spojen boj; s imámem otroctví; ale s touhle dívkou není nic. Džibríl je netečný, obvykle spí ve snu jako v životě. Ona za ním chodí pod strom nebo do škarpy, vyslechne, co on ani neřekne, vezme si, co potřebuje, a odejde. Co on ví například o rakovině? Vůbec nic.

Ten se v tom nevyzná.

Všude kolem něj, všechno, o tom přemýšlí jako o polosnu, polobdění, lidé slyší hlasy, slova je svádějí. Ale nejsou jeho, nikdy nic jeho původního. – Čí je to tedy? Kdo to našeptává do jejich uší, že jsou schopni hory přenášet, zastavit hodiny, stanovit chorobu?

Ten se v tom nevyzná.

Fanatismus věr, mísení dobra a zla v každém z nás, různé světy – ale i naprosto běžné problémy lásky, vztahů a rozcházení.

Jakkoli je kniha zajímavá a spletitá, moc dobře se mi nečetla. Je bohatá až moc; důkladně tomu všemu porozumět půjde předpokládám až při dalším čtení. A musím si to příště dát v novém překladu, v Databázi knih někdo dal srovnávací ukázku a je to tedy pořádný rozdíl.

Z dějových linií mě nejvíc zajímala ta s Aíšou, to bylo hodně působivé – všechna znamení, marná snaha mírzy Sa’ída apelovat na rozum i závěrečné vyústění.

Odkazy: