Zazi je malá prostořeká venkovanka, přijíždějící za svým strýcem Gabrielem do Paříže. Ze všeho nejvíc se těší, jak název knihy naznačuje, na projížďku metrem. V tomto směru je zklamaná, metro stojí, neb zaměstanci stávkují, ale okolnosti Gabrielova života a nahodilé události jí to bohatě vynahradí. Gabriel se totiž, ačkoliv je chlap neobyčejného vzrůstu, živí jako tanečnice v gay klubu a také jeho přátelé a známí jsou jeden svéráznější než druhý...

„‚Strejdo Gabrieli‘, pokračovala klidně Zazi, ‚tys mně eště nevysvětlil, jestlis byl hormosesuál, nebo ne, to za prvé, a za druhé, gdes přišel na všecky ty krásný slovíčka v pralesním jazyku, co z tebe před chvilkou plynuly samy vod sebe. Odpověz!‘
‚V těch tvejch nápadech by souvislost byla, vo to nic, do takový žabky by to člověk neřek,‘ pronášel Gabriel unyle.
‚Tak přece odpověz!‘ a kopla ho mocně do kotníku.
Gabriel začal skákat o jedné, šklebě se zoufale.
‚Ajaj!‘ naříkal ‚Ajaj!!‘
Jakási kmotra, co se v těch končinách potloukala, přišla k dítěti a pronesla tahle slova:
‚Heleďse, miláčku, dyť ty nakládáš s tím ubohým pánem zle. To se nesmí, zacházet hrubě s dospělými osobami.‘
‚Doprdele dospělý vosoby,‘ reagovala zdvořile Zazi. ‚Nechce odpovídat na moje otázky.‘
‚To není žádný důvod. Hrubému násilí ve vztazích s lidmi, miláčku, se máme vždycky vyhnout. Neboť je dokonale odsouzeníhodné.‘
‚Doprdele odsouzeníhodné,‘ odsekla Zazi, ‚já se vás taky neptám, kolik je hodin.‘“ (Str. 94)

Ukázka naznačuje vše podstatné – šťavnatý jazyk, barvité postavy a groteskní zápletky. Anotace na záložce mluví o tom, že je to jedna z nejvtipnějších francouzských knih. Jestli ano, tak to s francouzským humorem není příliš slavné, ale nic to nemění na jazykové zajímavosti knihy. Působí podobně jako Vančurovy rozverné prózy. Posuďte sami:

Bláznivý děj, kdy se pitoreskní scény střídají jedna za druhou, mě bavil – ale když přišel konec, závěrečná scéna, překvapila mě změna. Jednu postavu autor nechal zastřelit, jako by už se mu omrzela, ostatní se bez mrknutí oka rozutekli. Najednou je po legraci. V něčem mi to připomnělo Borise Viana – a asi ne náhodou (Queneau byl jeho přítel a učitel).

Na závěr ještě jedna ukázka:

„‚Zdá se,‘ na to Zazi. ‚Na každej pád já nebudu žrát tohleto svinstvo za žádnou cenu.‘
‚Slečna má přání?‘ ptal se licoměrně neřád pingl, který čenichal rvačku.
‚Chci něco jinýho,‘ vece Zazi.
‚Naše elsaské zelí slečince nechutná?‘ provokoval neřád. Blbec se chtěl pokoušet o ironii.
‚Ne,‘ pravil Gabriel s autoritou. ‚Jí to nechutná!‘
Pingl zkoumal několik okamžiků Gabrielovy rozměry a pak za osobností Trouscaillonovou vyčenichal poldu. Tolik trumfů v jediné ruce té holky ho pohnulo, že zavřel hubu. Chystal se proto předvést ukázku nabřichopadání, když tu se odhodlal zasáhnout vedoucí, ještě větší blb. Okamžitě předvedl svoje okouzlující číslo.
‚Cóže? Cóže?‘ cvrlikal, ‚cizinci si dovolujou mluvit vo kuchyni? To mě teda podržte, co si všecko letos nedovolujou. Snad si dokonce troufnout myslet, že se vyznaj v žrádle, ti buzíci.‘“ (Str 127)

Recenze: Jáchym Topol, Tereza Tlachová.

nakladatelství Plus, Praha 2010, ISBN 978-80-259-0028-4, cena 249 Kč