Historie sci-fi je zpracovaná výborně, stručně, přehledně, s dobře vybranými citacemi. Zaujala mě tato definice:

„Science fiction je realistická část fantastické literatury, která užívá v reálném, ať už budoucím, přítomném, či minulém světě znalostí a vynálezů, které v době vzniku díla nebyly všeobecně známy, skutečností, které dosud nenastaly, a teorií, které nebyly uplatněny v praxi.“ (Str. 9, cituje z ŽELEZNÝ, Ivo. Stvořitelé nových světů: antologie světové science fiction. Vydání druhé. Praha: Art-servis, 1990, s. 257.)

Propracovaná je také stránka jazyka a jmen:

Duna je plná různých symbolů, narážek, slovních hříček. Frank Herbert se inspiroval různými skutečnými termíny, pouze jim pozměnil pro své vlastní účely význam. Zcela zřejmá – čtenář nemusí být ani lingvista, aby původ slov rozeznal – je inspirace v arabštině, ale objevují se zde i termíny z latiny. Někdy vybral autor slovo kvůli zvuku, jindy mu výrazy pomáhaly utvářet různé asociace.

Samotný název románu nese skrytý význam. Autor jej vybral na základě onomatopoické podobnosti se slovem „doom“. Anglický výraz „doom“ znamená osud, ale také zhouba či zkáza. „He hoped Dune would serve as an ‚ecological awareness handbook.‘“ Je zcela jasné, že se snažil o varování nad možnými důsledky ekologických problémů. Téma ekologie bylo v době vzniku románu velmi aktuální. Arabština je použita ve fremenském jazyce, slova mnohdy mají signifikantní význam. Náhodný není ani výběr vlastních jmen. Například jméno Paulovy mladší sestry – Alia – podobné jméno vlastnila členka rodiny proroka Mohammeda. Ani jméno rodu – Atreidové – není zvoleno náhodně. Vychází ze jména krále Agamemnona, respektive ze jména jeho otce – Átreus. (Str. 22)

Naopak bych ocenil hlubší ponor do motivů zmíněných v úvodu – třeba ten Jung. Kde, v čem se jeho teorie v knize projevují? Nebo náboženství a jeho historie, Herbert to zkombinoval a protáhl na celé věky, jak rozumět tvorbě Oranžské Bible, je to ironie? A co zensunnité, jak si zen buddhismus se sunnitským islámem rozumí? A tak dále.

Novinkou pro mě byla inspirace pro postavu Paula:

Frank Herbert se v případě Paula zcela zřejmě inspiroval osobností T. E. Lawrence. Stejně jako on, i Paul z obyčejných pouštních obyvatel vycvičí vojáky a dosáhne vzpoury proti Impériu. (Str. 43)

Úplně nesouhlasím s autorčiným tvrzením tím, že by sledování děje bylo poměrně náročné kvůli několika dějovým liniím a vnitřní řeči postav. Ty linie jsou paralelně většinou dvě (Paul a vše kolem něho – a Harkonnenské / centrální intriky), nanejvýš si odskočíme v prostoru na nějakou epizodu, třeba Kynese v poušti, a všechny ve stejném čase, to není nic složitého, a vnitřní řeč hrdinů také ne. Počáteční složitost je hlavně v obtížném pronikání do terminologie a světa jako takového.

Na začátku románu se po mnoho stran v podstatě snažíme jen zorientovat, jsou nám představovány zásadní postavy, nastiňován vztah mezi jednotlivými rody a jejich záměry, od počátku víme, že baron Harkonnen bude ta záporná postava, od samého začátku tušíme, že Paula čeká nějaká těžká úloha v životě, ale velmi pozvolným tempem děj postupuje kupředu a osudy hrdinů se teprve skládají jako složité puzzle. (Str. 25)