Borgese jsem si pořídil kvůli knize Borgesův svět Václava Cílka. Tu jsem si koupil kvůli jejímu autorovi, protože vím, že co napíše, to stojí za přečtení. Jenže jaké by to bylo čtení o Borgesově světě, kdybych od něj nečetl ani řádek? Ideální by byly eseje z Borgesovy "osobní knihovny", ale i tyhle příběhy jsou pěkné.
Pěkné, nikoliv skvělé. Řemeslně mimořádně podařené, ale co se týče námětů, pocházejí z historických informací o nejrůznějších nepříliš známých banditech (a jedné pirátce) v cyklu Obecné dějiny hanebnosti:
Nebo z pohádek, pověstí a vyprávění různých národů, třeba z Příběhů tisíce a jedné noci, v části Etcetera:
Za zmínku stojí Příběh dvou mužů, kteří měli sen, jehož rozpracováním vznikl nejznámější román Paula Coelha Alchymista. A možná také jeden příběh z Fimfára. Ještě je tam jeden příběh, Muž z Růžového nároží, zdroj není uvedený, takže to asi bude vlastní tvorba.
V předmluvě Borges píše, že „tato cvičení v narativní próze vznikala v letech 1933 až 1934“. To je výstižné! Bohaté a zručné cvičení, jedno z prvních děl a přitom tak vyladěné, každá věta, možná každé slovo je promyšlené. Co jsem se o autorovi dočetl na iLiteratuře, „touha po stylistické čistotě a přesnosti“, jej charakterizovala. K obdivu mi ovšem chybí původnost.
O Obecných dějinách hanebnosti psal pár poznámek Tomáš V. Odaha (pár poznámek, doslova, jsou to dvě stylisticky hanebné věty), anotace je k přečtení na Knihi.cz, výstižná recenze Palo Pilcha je na diycore.net.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.