Cílek píše o tom, že v mnohých knihách jsou celé knihovny. Nevím jak nazvat tu jeho, protože tady je knihovnou každý jeden esej. A i když bych nesledoval popisované romány, citace a odkazy, přesto jsou to stále tři další díla. Kniha Cílkova, kniha obrázků Heleny Wernischové a kniha citátů ze zlomků předsokratovských filozofů. Ty mají sloužit jako komentáře k obrazům. Cílem nejspíš bylo, aby se spojily do nového celku s nečekanými přesahy - což nefunguje, alespoň u mě ne. Návaznost na obrázek nebo dokonce na okolní text je mizivá, postřehl jsem ji jen několikrát.

„Číst je především radost. Literatura nám umožňuje žít ve více světech a časech zároveň. Díky ní si uvědomujeme vlastní neurčité city a duševní hnutí. Myšlenka zoufalství - všechny tyto knihy nemůžu do konce života přečíst - je stejně mylná jako pocit, že člověk nemůže vypít všechna dobrá vína světa. V jedné láhvi vína jsou obsaženy celé sudy a sklepy vzácných vín a podobně v jedné dobré knize žijí celé knihovny. Má-li tato kniha vůbec nějaký cíl, pak jím je vrátit se k základnímu uspokojení, vzrušení a radosti, jaké některé knihy přinášejí.“ (Str. 205)

Základem je inspirace Borgesem a jeho knihovnou, od níž se rozplétá klubko nápadů a souvislostí. Ještě budu tak deset, dvacet let intenzivně číst a pak si dám Borgesův svět znovu... Václav Cílek je mystik, začtěte se a dáte mi za pravdu.

„Proto se doporučuje, aby před tím, než rozevře jisté knihy, čtenář vyrazil na mořský či říční břeh a shledal sobě vhodně omletá dřeva, zaschlé traviny i oblázky zvláštních barev a struktur, přinesl je domů a obřadně umístil ke stolu či lůžku. Bez nich zážitek četby není, ba dokonce nesmí být úplný.“ (Str. 185)