• Středočeská krajina a její genius loci. Esej o nutnosti chránit nejenom to hodnotné, ale také to, co máme rádi.
• Závist: poustevník na částečný úvazek. Esej o rozdílu mezi radostí a zábavou a českých Aténách.
• Zbloudilí opilí andělé. Esej o ruských malířích a Praze ve stepním zrcadle.
• Hippies a co bylo potom. Esej o nových lidských bytostech.
• Mít čím dál víc a cítit se čím dál hůř. Esej o životě s ledňáčkem.
• Jeskyně zlomeného kola osudu. Esej o hlavním rozdílu mezi Východem a Západem a také o tom, že Balkán je někdy víc než Evropa.
• Slova, za kterými nejsou jiná slova.
• Milton a Tolkien. Esej, jenž rozlišuje mezi kulturou a stylem.

„Slovo makom pochází z hebrejštiny. Znamená místo, ale je spíš místo v srdci, místo, kde vzniká úradek. Představme si, že toto místo, toto srdce je různě dlouhými a různě pružnými nitkami přivázáno ke stálicím našich životů - ke skutečné krajině domova, k jazyku, k lidem, se kterámi žijeme. Jak stárneme a měníme se, proměňuje se i délka a síla nitek - vztahů. Pak je nutné se na čas zastavit, zjistit, kde zrovna teď putuje či bloudí mé srdce a k čemu je vázáno.“ (str. 6)

Některé texty přesáhly do poetického vidění natolik, že už jim přestávám rozumět, třeba Jezerní panna. Jiné zase spojují věci nějak nesouvisle, takže se sice dobře čtou, ale celkový smysl nepoznám. A ještě jiné jsou úplně skvělé, takže myslím, že v knize si vybere každý. Co třeba tohle:

„Ve vědě i mimo ni probíhá paralelní proces objevování posvátné krajiny i pocitu posvátna vázaného na významné vrcholy, kameny a krajinu samotnou. Jedná se nejenom o příklon k archaismu v okamžiku, kdy nás (post)moderní svět přestává bavit, ale také o návrat romantismu do společnosti, jež se stala příliš chladně pragmatickou. O pocit spjatosti s přírodou a s časem dávných generací, o potřebu věřit alespoň v něco ve světě plném polopravd.
...
Jedním ze znaků globalizovaného světa je to, že v obraně před ním nalézáme místní sýry a malé pivovary, věříme na léčivé rostliny, putujeme k rodovým či národním kořenům a vracíme se do krajin našich předků. Už nám nestačí úzce vlastenecký charakter 19. století, ani historicky vědecký pohled století dvacátého. Jdeme do ještě větších mytických hloubek, historii nastavujeme archeologií a vědecké poznatky provazujeme s pocitem posvátna. Jako bychom v sobě opět integrovali polohy rozpojené v minulých staletích. Možná jsou tyto pocity důkazem toho, že skutečně a nenávratně překračujeme meze industriální společnosti.“ (str. 91)

Rozhodně je třeba zmínit fotografie, ať už autorovy, nebo Hany Rysové; jsou hodně působivé, což nakonec můžete vidět i na přebalu. Ani kresby Antonína Střížka se svou zenovou prostotou nezůstávají pozadu.

P.S. Fotografie Dalajlámy s ježkem v kleci v rukou je kouzelná. Co by tomu Foglar asi říkal?