„Myslím si, že to sice Lomborg trochu přehnal, že skoro ze zásady interpretuje statistické údaje jinak, než všichni ostatní, ale že se jedná o potřebnou knihu, která pomáhá zlomit kouzlo 'Litanie'. Svět a životní prostředí určitě nejsou v pořádku, ale ekologický pesimismus ('lidstvo čeká katastrofa, jestli se nezmění') představuje stejně nešťastnou past jako ekologický optimismus ('příroda si poradí sama a zbytek jsou výhružky nevládních organizací a zelených'). Pastí optimismu je to, že nemusíme nic dělat, stačí sledovat vlastní ekonomické cíle - a nějak bylo i bude. Pastí pesimismu je to, že otupíme a nebudeme věřit ani skutečným nebezpečím. Bjorn Lomborg nás učí vyvažovat lépe strach a naději, a protože se miska veřejného mínění nejspíš neúměrně naklání směrem ke strachu, optimisticky ji nadzvedává. Jsem rád, že někdo měl odvahu tuto knihu napsat a jsou chvíle, kdy i já věřím, že svět je čím dál lepší.“ (Str. 127)

Eseje jsou vybroušené a končívají průrazným závěrem, takovou tečkou, třeba že „Sociální krize mívají environmentální složku, environmentální krize mívají někdy sociální příčiny, ale vždy sociální následky. Pokud jim chceme rozumět, tak se humanitní a přírodní vědy musí doplňovat. I když je to těžké.“ (str. 75)

Rozdělené jsou do tří hlavních okruhů:

• Klimatická hra s černým Petrem v ruce - tady jsou klimatické změny težištěm a eseje jsou hodně odborné. Všímají si jevů jako je tsunami, hurikány a také vlivu klimatu na utváření a zánik kultury (Zánik Borobuduru v 11. století, Zničení Jericha, Sodomy a Gomory, Mayové: kultura jako výraz klimatického zoufalství?).
• Bydlet se živly - čtyři kapitoly o celosvětových problémech - skleníkový jev, Lomborgův výklad statistických dat, sucho a tání ledovců.
• Život je víc než laciné spodní prádlo - širší, celostní pohled na moderní společnost. Hodně mě zaujal esej o suburbanismu (Sídelní mlhovina), ale i další texty, paměť krajiny, kontrakultura, ba i vyvolání industriální historie Kladna (Cestička k Majrovce).

Závěrem přidám tři citace, jen jako upoutávku, protože takhle kniha ze přečtení (opakované) stojí.

Str. 55 „Jeden inženýrský geolog mi před časem s poněkud nadneseným důrazem říkal, že Země je trpělivá, ale když se rozzlobí, stojí to za to. Myslím, že tím chtěl říct, že většina zemských systémů, jako je podnebí, mořské proudění, stabilita svahů, fungování ekosystémů atd., se vyvinula během dlouhé doby a je tedy funkční v širokém rozmezí podmínek - to je ta trpělivost. Ale pokud překročíme určitý práh, limit systému - 'tak se Země rozzlobí', to znamená přejde na jiný režim a do jiného pole stability, při kterém se 'ze dne na den' změní pravidla.“

Str. 79 „Když sleduji televizní debaty o věcech veřejných, mívám pocit, že se uzavíráme do dobrovolného vězení, které je již svou povahou neútěšné a ve kterém se špatně dýchá. Podstatou tohoto vězení je přesvědčení, že svět a život jsou hlavně názory politiků, skandály stran, různé poziční a opoziční smlouvy. Pokud do tohoto světa vstoupíme dostatečně daleko, platíme za to nejenom ztrátou jakési dávné radosti, ale hlavně přestáváme vidět nejméně dva daší světy, které se životem společnosti vytvářejí nedělitelný triumvirát. Je to jednak něco, čemu říkáme Bůh či bohové a vše co s nimi souvisí - od tradiční venkovské mše až po novopohanský rituál mládeže, která buduje svoji religiozitu pořádně odzdola, snad až z pravěkých rituálů. Druhým světem je samotná příroda - počasí, úrodnost půd, chování krajiny během povodně, jemná radost z horizontu krajiny a příletu vlaštovek. Neprotestuji proti politice či sdělovacím prostředkům, musí tady být (a dají se jednoduše vypnout). Chci jen upozornit, že svět je nejenom širší a zajímavější, než se nám přiotráveným politikou může zdát, ale také, že oba světy, totiž ten Boží a ten přírodní, se neviditelně a podstatně účastní věcí veřejných.“

Str. 310 „Klimatická změna není to co jednou přijde, ona už tu je a zůstane dalších alespoň dvacet let. Pak si buď zvykneme, nebo se vyčerpá, nebo se ještě zhorší. Někde přinese lokální krize, jinde bude téměř nepozorovatelná. Perspektiva pro střední Evropu je nadprůměrně dobrá, ale jeden nikdy neví. Mění se nejenom klima, ale také sluneční aktivita je největší za posledních dvanáct století. Rovněž se vyvíjí společnost. V těchto několika letech a dvou třech desetiletích se tak setkávají a protínají tři velké koše změn - společnost, příroda a kosmos. Čekám, že výsledkem tohoto procesu bude nějaká nová singularita, tedy světlo ve tmách, atraktor v chaosu, nečekané blahodárné kreativní řešení, jaké ovšem nikdy není v žádné singularitě dostupné každému.“