„Přijde mi, že všechno je nakonec tak jednoduché. Stačí o posvátných věcech méně mluvit, ale nějak je dělat. Vyjít ráno na slunce, mít nějaký svůj rituál, kterým se člověk spojuje se světy. Lidé je měli celá tisíciletí. A ten zbytek, to je nespíš jenom opatrná úcta k věcem, jako je voda, oheň, skála.“ (Str. 75)

Cílkovy zápisky doplňuje překlad Stipsitsova textu „Příběh Králíka, který se stal Medvědem“. Ne že by nebyl zajímavý, jeho cesta k Navahům byla spletitá a neuvěřitelná, ale vadí mi dvě věci. Za prvé nakousávání témat a jejich okamžité zaříznutí („O Tibetu bych toho mohl vyprávět mnoho, ale zde se spokojím s tímto“, str. 92), které tam bylo opakovaně. A za druhé naprosto nejasný původ, chybějící kontext. Nevíme kdo to je, kde se narodil (z navštěvování internátní školy Sacre Coeur se dá tipovat na Francii), proč odkazuje na Čechy (v rakousku „čeští sousedé“, v londýně „český klub“), jak se setkal s Cílkem.

Druhou část knihy tvoří soubor kratších textů o přírodě, které se vesměs točí kolem ptáků – je tam spousta zajímavostí, třeba že datlovití tím bušením komunikují a vyhledávají dobře znějící místa a větve, ale z tématu poněkud vyčnívají. I zde jsou ovšem úvahy a zmínky, které vás přinutí zastavit se a přemýšlet:

„Navrhuji, že přirozený svět se nedá poznat z knih ani televize, ale jenom ze zkušenosti a práce. Včelaři nehrají na burze a pěstitelé jabloní se nepředhání kvalitou svých mobilů. Jeskyňáři a horolezci, ba ani rybáři nepotřebují počítačové hry. Jsou na nějaké jiné síti, která se mění jen velmi pomalu. Na této síti naproti tomu většinou nejsou ekonomové, politici a novináři. Čím výš ve své profesi dorostli, tím víc se vzdálili goethovského 'ducha skutečnosti'.
Myslím si, že nejméně polovina potíží naší doby má svůj původ v odtržení od běžné reality života, ke které se lze přiblížit snad jenom sázením stromů, sbíráním šišek na podpal, jablek na podzim nebo lisováním vína, stavbou kamenných zídek a péčí o krávy na pastvě. Tento stesk není ničím novým. Setkáváme se s ním třeba u Vergilia či Seneky již v antice, ale v evropské kultuře je populární hlavně poslední dvě století, kdy od přirozeného světa utíkáme stále dál, ale o návratu k přírodě a jednoduchosti mluvíme čím dál víc.“ (Str. 154)

Třetí část „Vzal pušku a odešel k jezeru Michigan“ je zvláštní koláž o vztahu mezi Čechy a indiány – od vlivu na umění Mikoláše Alše, Sládkovy básně, Friče, přes vnímání americké krajiny, krátké reflexe vybraných indiánů cestujících po světě, až k proměnám víry a šamanismu v dnešním světě. Obsahuje slabší a silnější místa, ale to je pro koláž přirozené.

Knihu uzavírá „Indiánský slovníček – středoevropská perspektiva“, který je velmi zajímavý; Cílek vybral důležitá jména cestovatelů, misionářů i současníků a stručně je charakterizoval, přičemž se ve své charakteristice soustředí na věci, které byste v konvenčním slovníčku nečekali.

„Ullrich Jan (současník): znalec kmene Lakotů a jejich slovesnosti, autor obsáhlého lakotského slovníku (2008); je zde velká šance, že jeho nejlepší indiánské knihy budou teprve napsány, protože kdo rozumí jazyku, ten zná i duši, a někdy ji dokonce umí vyjádřit.“ (Str. 276)

Druhou polovinu slovníčku tvoří přehled věcí a pojmů, které v knize zazněly nebo se jí týkají. Pochopitelně nechybí přehled literatury, poděkování a další zakončovací poznámky.

Kniha rozhodně stojí za přečtení, zvláště pokud máte k indiánům a šamanismu vztah.

nakladatelství Dokořán, Praha 2013, ISBN 978-80-7363-524-4, cena 298 Kč