• Žít jinde: Počátky antropocenního myšlení – co je to antropocén, kde se myšlenka vzala, kdo ji rozvíjel a jak přispíval – a v co se asi může antropocén proměnit.
• Klimatická změna jako vzpoura hmoty – požáry, co se děje s ročními obdobími, málo vody, ohrožená města, co kdyby přišlo ochlazování, ...
• Žijeme ještě v kapitalismu a jak kapitalismus skončí – tady Václav Cílek tlumočí a doplňuje myšlenky německého sociologa Wolfganga Streecka o hrozících změnách, rozchodu kapitalismu a demokracie, problémech eura, Řecku jako zrcadle Evropské unie, ...

Pojďme se na Streeckovu vizi konce kapitalismu a ohrožení eura podívat z té lepší strany. Systém se sice rozkládá ve stovkách drobných kroků, ale jedná se o proces, ve kterém je čas věci měnit. Asi největším problémem je pomalá, komplikovaná a nejednoznačná legislativa. I za situace globálního cynismu neustále potkáváme rozumné a tvořivé lidi, firmy a menší komunity. Kreativní proudy jsou v neustálém pohybu, proto nemají žádný určitý, institucionalizovaný tvar. Nejdou pořádně popsat, ale jsou zde. Kdybych chtěl udělat nějaký pořádný politický protest, asi bych nešel křičet svůj hněv na náměstí, ale snažil bych se v těžkopádném, bezradném a poněkud se rozkládajícím prostředí velké ekonomiky a jí sloužící politiky vytvořit nějakou odolnou strukturu rodinu, komunitu, firmu a počítal bych s tím, že nás nejspíš čekají obtížné události, což je konečně dobrá příležitost ukázat, co v člověku je. (Str. 114)

• Paralýza moci a vzestup politických outsiderů – politici odjinud, ovlivňování voleb, outsideři zleva i zprava, ...
• Etnicky rozdělená Evropa – o rozdělování, problémech a integraci, otázka toho kdo jsme, pocit štěstí a období hněvu, ...

Všechny tyhle texty jsou o to mrazivější, že autor nevystupuje jako alarmista – prostě jen konstatuje fakta a přemýšlí nad jejich smyslem a důsledky.

Následuje zmíněná druhá, veselejší část knihy. Je tu esej Pravidla vděčnosti a naděje o tom, kdo udržuje svět v chodu, že praktikování vděčnosti je lepší než návštěva u psychiatra. Esej napsaný ve vlaku Cesta do Bratislavy přes Českomoravskou vrchovinu primárně kvůli obrazům Rudolfa Fily, ale s mnoha odbočkami a zamyšleními. Kameny Dunaje o oblázcích a řece jako proudu bohatství; Říční dělník a Pastevec brouků o Petru Niklovi… poslední zmíněné tři jsem spíše přeskákal, ovšem pak přišel dvojitý vrchol knihy, alespoň pro mě. Kapitola Noc dřevěného koně: Detroit forever! je deníkové vyprávění o společném čase a cestě Amerikou do Detroitu.

Teprve později si uvědomuji, že situace je trochu šílená, protože jeden Rakušan, jeden Čech a jeden indiánský šaman vyrážejí na dlouhou detroitskou cestu, aby viděli konec amerického snu, Cestou dělají podivné věci, zpívají a dohadují se s různými jedinci sešlými alkoholem, nicneděláním a nemocemi o křesťanském a indiánském bohu. Takové zvláštní road movie, kterému by Kerouac rozuměl. Světlým okamžikem celého dne je návštěva městečka Bancroft, kde působil John Neihardt, tvůrce eposu A Cycle of the West (Cyklus Západu; 1949) a hlavně popisu slavných vizí černého jelena. Na hřbitově je pochován Francis La Flesche z kmene Osage. Takový Slavín, jsem dojat. (Str. 363)

Ano, road movie, také deník, ale hlavně spousta postřehů o soudobé Americe, vylidněném městě, které se vrací někam ke kořenům, o pustnoucích budovách, místním lidovém umění. A že to celé je prostě změna.