Další kniha esejí Václava Cílka je vzácně vyrovnaná - je sestavená z textů, které jsou buď výborné, nebo vynikající. Autor je rozdělil do tří skupin podle témat.

První se jmenuje Místa z druhé strany a mluví o zajímavých krajinách, o jejich duchu a souvislostech.

„Dnes na místech většinou parazitujeme, čekáme, že nás naplní energií a vzkřísí. Většina míst však čeká na nás, s čím přijdeme, čím je doplníme a jakými pocity a myšlenkami je oživíme. V Čechách, a zvláště v pohraničí, jsou místa poněkud zašlá, zarezlá a lidé obvykle nedokáží vypozorovat, jak by s nimi měli zacházet a místo toho se je snaží jen konzumovat.“ (str. 53)

A třeba také o alejích a jejich kácení:

„Obáváme se toho, že jak se chováme ke starým stromům, budeme se chovat i ke starým lidem. Alej obvykle vnímáme jako součást krajinného nebo dokonce přírodního prostředí, ale ve skutečnosti rovněž zasahuje do sociálního, respektive asociálního prostředí. Pokud je z obyčejné ziskuchtivosti možné podříznout krásné, zdravé stromy, které vytvářejí kus obecného dobra, proměňuje se něco v samotné komunitě. Jako by bylo v pořádku, že až budete zralí a na vrcholu sil a moudrosti, někdo vás zpeněží, tedy využije vašich zkušeností ke svému zisku a pak vás propustí. Kácení alejí pomáhá vytvářet sociální atmosféru. Lidé si toho jsou na nějaké základní, nereflektované úrovni vědomi a kácení či jiné bezohlednosti je zlobí, protože vědí, že se nejedná jenom o stromy, ale také o ně samotné. Na alejích je patrné, že i na některé vztahy a vlastnosti, jako je zralost a krása, se dá jít motorovou pilou.“ (Str. 69)

Na začátku tvrdím, že je kniha vzácně vyrovnaná, přesto mi dvě věci vadily. První byl text o hvězdě z dvadvaceti žulových překladů na golfovém hřišti na Dymníku v severních Čechách. I přes fascinující charakteristiku kraje mi zasněné básnění o zmíněné stavbě připadalo protivně nasládlé.

„Dymník se pomalu naplňuje, tvůrci se neopovážili do jeho působení zasahovat, stáhli se. Je jak napjaté struny nebes, téměř si nás nevšímá. Shromažduje rozptýlené energie, je vyladěný. Dotkneš se a zní. Sedlem mezi oběma návršími a přímo přes kruh vanou větry, jež zde cosi zanechávají a cosi odnášejí. Něco se tu děje. A Láďa řekne: o této stavbě je lepší říct o slovo méně než o slovo více.“ (Str. 60)

Pročesává prostor. Je precizně propočítaná. Je na stovky let. Jenže na všem mi něco nesedí - každý dům je stokrát propočítanější, než dvacet dva sloupů, stovky let také těžko, je mnohem snazší vyvrátit kamenný sloup, než odstranit dům. Takováto díla považuji za efektní ozdobu, ale nevycházejí z kulturní shody - vždyť dnes je to cizí prvek, ani kabala, ani symboly, ani posvátná místa tohoto typu nejsou nijak v naší společnosti zakotvená. Navíc ty překlady vypadají na fotkách dost tence, kruh vypadá spíš jako jehelníček...

Druhá věc souvisí s básněním také. Místy totiž kouká až úporná a zbytečná snaha zlehčovat či nabourávat závažnost textu absurditou jakéhosi uměleckého básnického nonsensu.

„U tohoto textu nebude žádná poznámka. Je to asi taková situace, jako když M.Palla chtěl na zadní stranu katalogu 'Příprava výstavy' o obrazech z hlíny (vydala Linhartova nadace ve Školské 28) připevnit samolepku s nápisem 'samolepka', ale došly mu peníze.“ (Str. 214)

Dokud se nad tím nezačne přemýšlet, vypadá to dobře, ale co tím vlastně chtěl říct? Že mu došly nápady? A že tam chtěl přilepit poznámku beze smyslu, poznámku s nápisem 'poznámka'? Hm. To se povedlo.

Sice jsem půlku recenze věnoval kritizování, ale nenechte se mýlit, jsou to drobnosti. Kniha je skvělá a doporučuji ji.

Anotace a odkazy na recenze najdete na stránkách nakladatelství, ještě přidám výpravnou od Járy Míkovce.