„V první se objevují běžné texty o krajině nazírané jako fyzický svět, který potřebujeme chránit, i jako duchovní fenomén, který nám přináší útěchu, jiné vnímání času a spojitost s našimi mrtvými.
V druhé části se zabývám současným světem, a to zejména z pohledu energetiky. Při práci pro Nezávislou energetickou komisi prof. Pačesa (nebyl jsem členem) jsem si stále víc uvědomoval, jak moc jsme my i naše kultura spojeni s energií a fosilními palivy. Historici umění mívají tendenci vysvětlovat umění z pohledu jiného umění, ale mně je bližší dívat se na kulturu rovněž jako na výsledek naší schopnosti hospodařit s energií a přírodními zdroji obecně.
Ve třetí části knihy se objevují náběhy k nové spiritualitě, která potřebuje mít za základ místní tradice, ale stále více je obohacována pohledy přírodních náboženství, japonské a čínské sensitivity, indické tradice ale také zasutých židovských, gnostických a pouštních spiritualit.“ (str. 12)

Cílkovo vnímání míst mě oslovuje, málokdo dokáže tak zachytit jejich atmosféru a ducha. Kupříkladu Kratochvíle:

„Kratochvíle se mi vždy líbila, ale pod kůži se mi dostala snad až při páté či šesté návštěvě, kdy jsme seděli ve Zlatém sále v prvním zámeckém patře a vyprávěli si o počátku pyšného lineárního novověku. Vítr se opíral do vodního příkopu a paprsky dopoledního slunce dopadaly do vln pod takovým úhlem, že stropem sálu zdobeným bohatým štukem s antickými motivy procházely prchavé světelné vlny. Sem a zase tam a po chvíli zase znovu jako zámkem, který zní věčnou ozvěnou skleněných zvonků. Tušení bahnitých kaprů v okolních rybnících a drsný paví křik ze zámecké zahrady. Žádné hluboké myšlenky, žádné přízraky, jen křišťálové bytí okamžiku jako někde v Toskáně.“ (Str. 25)

V prostřední části je velmi zajímavá stať „Proč je deštník černý“ o nečekaných vlivech těžby uhlí v Anglii. Úvodní Cílkova slova o energetické podmíněnosti kultury jsou rozhodně bohatě podložena.

V posledním bloku mě překvapil a potěšil rozsáhlý životopis Džiddu Krišnamurtiho. Překvapil samotnou existencí - ze všech východních duchovních učitelů a mistrů, jejichž knihy se mi dostaly do rukou, byl Krišnamurti nejhůře čitelný. Nikoliv nesrozumitelný; jen tak nějak suchý, bez prožitku, rozumový. Ani v new age opěvované rozhovory s Davidem Bohmem na mě moc nezapůsobily... Proto se divím, že jeho dílo Václava Cílka oslovilo natolik, že mu bylo po dva, tři roky denní četbou. A co mě potěšilo byla laskavost a porozumění, s jakým Cílek jeho život hodnotí.

Autorův stručný životopis kvituji s povděkem, až dosud pro mě byl jako člověk poněkud ve vzduchoprázdnu. Před pár lety se vynořily jeho knihy a najednou je ho všude plno, mluví o geologii, klimatu a krajině, ale kde byl předtím, jak žil, co studoval a čím se zabýval... Inu, teď už ve vzduchoprázdnu není.

Srovnávat s jinými knihami nemá velký smysl, důležité je poselství, které přináší - a to je stejné jako v těch ostatních. Krajina, energie, klima, člověk a duše spolu souvisí a o všechno je třeba pečovat.