Studii s podtitulem Politická korektnost v české literatuře a literární komunikaci jsem nemohl odolat, téma je zajímavé, pár diskuzí se veřejném prostoru objevilo („K čemu jsou holky na světě“) a minimálně jednoho politicky nekorektního autora bych si vybavil hned, totiž Petra Bakaláře. Ten se ovšem v knize neobjevil, píše literaturu faktu a tady jde o literaturu fikční, beletrii, fantastiku apod. Zato je tam Kulhánek, Kopřiva, Kotleta, Vondruška, ale i Urban nebo Stančík.

Protože kdekdo proti politické korektnosti brojí, ale jen málokdo ví přesně, co to znamená (protože obsah se vyvíjí), začíná kniha definováním, tedy kapitolou Politická korektnost – definice, cíle, metody a projevy.

Domníváme se, že politickou korektnost jako pojem se silnými mocenskými konotacemi nelze uspokojivě vymezit pouhou lexikální definicí. Produktivní způsob, jak přistoupit k vymezení pojmu, může představovat zaměření na korektnost jako na zvláštní druh společenské praxe, která vyrůstá z postupné proměny společenské senzitivity týkající se určitých potenciálně urážlivých pojmů či jevů. Tato senzitivita se pak projevuje ve formě formálních i neformálních jazykových, společenských a uměleckých norem, které lze vymezit na úrovni požadavků a mechanismů jejich prosazování. (Str. 22)

Důležité téma jsou mechanismy jejího prosazování. A opět, je tu rozdíl mezi vymezováním se bojovníků a realitou.

Ačkoliv se v médiích často objevují různá tvrzení o tom, co se dnes již „nesmí“ a co je již kvůli politické korektnosti zakázané vyslovit, samotné způsoby vynucování takového zákazu zůstávají většinou nepopsané, případně se týkají vybrané mediální platformy, například určité internetové sociální sítě. Politická korektnost se totiž jen málokdy prosazuje prostřednictvím zákonů či úředních předpisů, i když i takové případy existují, například v podobě požadavků na genderovou vyváženost učebnic schválených Ministerstvem školství a tělovýchovy ČR. Decentralizované povaze korektnosti mnohem více odpovídají různé neformální předpisy, které mohou být spojeny s jednotlivými médii, komunikačními platformami, univerzitami, sociálními sítěmi či obecně jakýmkoliv státním či soukromým subjektem, který vykonává veřejnou i soukromou komunikaci.

Tyto neformální předpisy do značné míry reflektují postupnou proměnu společenské senzitivity týkající se genderu či rasy a v mnoha případech se nestávají předmětem kontroverze. Nesoulad mezi některými jazykovými a uměleckými projevy a normami politické korektnosti může mít za následek vznik různých forem nátlaku či akcí, které mají upozornit na problematický jev, případně navrhnout jeho řešení. Na nejobecnější rovině by se pak dalo tvrdit, že konečný cíl těch, kteří prosazují politicky korektní normy, představuje obecná internalizace těchto norem a korektního jazyka. (Str. 24)

Zatímco první kapitola byla obecnější, druhá se soustředí na naše prostředí – Politická korektnost v ČR. Popisuje vývoj, který ČR od revoluce urazila, je to příklad kulturního transferu. Zpočátku neznámé téma se postupně adoptovalo, stejně jako jeho kritika, polemiky a jednotlivé přístupy.

Následuje kapitola s provokativním názvem Prcat na korektnost, který předjímá postoj a vyrovnání se politickou korektností v akční fantasy. Tady se objevuje již zmíněný zakladatel české školy Jiří Kulhánek a jeho epigoni. Ti jsou si politické korektnosti vědomi, jejich postavy ji porušují a zároveň to komentují. Je to vlastně velmi zajímavé a dvojznačné – jaký je názor autora? Nekorektní postava nebo její komentující vnitřní hlas? Každopádně tady nikdo nezpochybňuje použití nekorektnosti jako uměleckého prostředku. Ostatně u akčně-fantastických řezníků je jejich mluva ten nejmenší problém.

O krok dál je Rychlopalba Štěpána Kopřivy: společnost, zločin a žánr. Je to sice detektivka drsné školy, ale posazená do světa kulturní války a všechna témata politické korektnosti jsou zde na denním pořádku (a také překážkou vyšetřování). Zaměření už je „realistické“, nejsou to jen glosy nebo komentáře, je to aktivní odpor proti korektnosti a odhalení zločinu jí navzdory.

A pak přichází Vlastimil Vondruška: nekorektní minulost a nekorektní budoucnost. O jeho názorech a novinových komentářích jsem věděl a díky tomu si všímal nenápadné adorace středověku v jeho detektivce (Smrt ve Vratislavi), ovšem že napsal celý aniutopický román, v němž jeho alter ego založí nové středověké panství s tradičními hodnotami, to mi uniklo.

Lze při vědomí tohoto kontextu chápat i Vondruškovu historickou prózu jako kritiku politické korektnosti? Hraje v jeho detektivkách a epopejích srovnatelnou roli, jako je tomu například ve vědeckofantastických prózách Ondřeje Neffa? Letmá četba nenáročných historických detektivek o Oldřichovi z Chlumu či Adamovi z Dobronína by nás mohla vést k závěru, že jde o literární díla, která s otázkou dnešní politické korektnosti nemají společného vůbec nic. (Str. 82)

Samozřejmě; tento středověký bezchybný svět, kde ženská emancipace není třeba a silní mužové problémy řeší čestně a spravedlivě, je bez problémů pochopitelný jako kritika nebo kontrast k současnosti.

Kapitola Korektní literatura pro nejmenší rozebírá aféru kolem již zmíněné básně Jiřího Žáčka (kterou mimochodem ze slabikáře odstranil dávno před mediálním shonem), jednotlivé přístupy a postoje i řešení genderové vyrovnanosti v dalších dílech. Podobná je diskuze kolem knížky Mikeš (scéna s Cikány), do diskuze se dostalo i stereotypní zobrazování Fifinky ve Čtyřlístku. Dětská literatura je ovšem relativně jednoduché téma, většinový postoj je obecně takový, že jde o výchovu a citlivého čtenáře, kterého je třeba chránit a směrovat.

Název další kapitoly Husákovy děti mezi sněhovými vločkami předjímá dalši pohled – generační rozdíly. Generace předrevoluční jsou citlivé na svobodu, sněhové vločky (jakožto hanlivé označení generace Z) na osobní práva, genderovou problematiku apod. Což jsou pro Husákovy děti pseudoproblémy. A je to vidět i v rozdílných kritikách děl

Třetí modus čtení Stančíkova Nulorožce nabídl Jiří Peňás v recenzi pro Týdeník Echo. Podobně jako autoři kritizující nevhodné reprezentace Stančíkových próz četl román v jeho politických konotacích. Avšak tam, kde Kouba a Klíčová shledali nevhodnost a Schmarc slaměné panáky, nalezl Peňás „nekorektnost“ a „reakčnost“ jako kladné postoje obhajující mizející hodnoty, jako jsou „svobodná vůle“, „stará dobrá racionalita“ a „skepse“. Politická korektnost, která je v románu zesměšňována a její normy porušovány, pro zavedeného kritika střední generace představuje symbol odklonu od hodnotového systému dominujícího v devadesátých letech dvacátého století, ve kterém mělo být umění odkázáno do sféry naprosté svobody a zároveň společenské izolace, zatímco společnost samotná směřovala prostřednictvím racionálních mechanismů liberálního kapitalismu neomylně ke konci dějin. Z této perspektivy se utopický aspekt korektnosti skutečně může jevit jako iracionální idealismus, neopodstatněný nárok na umělecká díla, který je třeba korigovat návratem k výchozím hodnotám.

Recepce Stančíkovy tvorby tak ukazuje, že kritika literatury nepředstavuje homogenní oblast ovládanou normami politické korektnosti. I veskrze liberální účastníci oběhu vysoké literatury mohou vnímat stereotypní reprezentace a parodování korektnosti a v různých módech — Stančikovu tvorbu lze v tomto ohledu chápat jako literaturu zcela únikovou, jako literaturu nežádoucí a potenciálně společensky nebezpečnou a konečně lze její nekorektnost číst jako žádoucí reakci na přecitlivělé čtení dané rozdílnou senzitivitou mladší čtenářské a kritické generace. (Str. 134)

Poslední kapitola Ohlédnutí pak shrnuje postoj i závěry.

A já si na závěr shrnu základní dojmy také:

• Politická korektnost je opravdu obtížné téma – někteří v ní vidí narušování tvůrčí svobody, někteří ohrožení starých dobrých pořádků a pro další je to věc elementární slušnosti.
• Její prosazování je v Česku nejspíš v daleko menší míře, než si nejhlasitější odpůrci myslí; mnohem víc je to virtuální boj než realita, na poli literatury určitě. Kritikové jsou liberální, knihy vycházejí...

Ačkoliv politická korektnost představuje mimořádně citlivé společenské téma, pokusili jsme se k našemu zkoumání přistoupit s co největší mírou objektivity ve smyslu snahy o pochopení cílů a motivací aktérů literármho pole. Bylo by snadné pohoršovat se nad politicky korektní „cenzurou“, či ji naopak demaskovat jako slaměného panáka vytvořeného jen proto, aby se do něj kritikové liberalismu snadno trefovali. Stejně tak nám nešlo o hledání jakési bezpečné, střední cesty mezi extrémy, ale o popis mechanismů a způsobů, kterými se určité společenské a estetické požadavky promítají do různých oblastí literárního pole, jak ho formují, jak jsou přijímány, či naopak vylučovány a co nám tyto procesy mohou naznačit o stavu domácí literatury jako takové. (Str. 147)

Studie je to ovšem výborná, plná informací, a své cíle rozhodně naplnila.

Odkazy:

• Nekorektní literatura v ČBDB
• Nekorektní literatura v Databázi knih
• recenze Jan Lukavec v iLiteratura

SEGI, Stefan. Nekorektní literatura. Praha: Academia, 2023. ISBN 978-80-200-3416-8.