Ve dvacátých letech publikoval Karel Čapek řadu článků, v nichž se zabýval takzvanými okrajovými žánry literatury. Nejde jen o literaturu brakovou, studoval i pohádky, lidovou píseň nebo říkadla. Z celkového zaměření vybočuje jen první studie Poeta, v níž konstatuje, že i v básních mírně pomateného se tu a tam zaleskne perla, a Proletářská poezie, kde hledá naplnění titulního pojmu:

„Proletářské umění může znamenat buď 1. umění tvořené od proletářů, nebo 2. tvořené o proletářích, nebo 3. tvořené pro proletáře, nebo konečně 4. nesené duchem, jenž řídí světový nástup proletariátu, jako je kolektivnost, revolučnost, mezinárodnost a tak dále. S tímto minimálním teoretickým předpokladem se dejme do hledání proletářského umění.“ (Str. 176, Proletářské umění)

Zřejmě se zde odráží nějaký soudobý spor či diskuze, ale ani po letech text neztratil šmrnc. Z dalších známějších určitě stojí za zmínku Dvanáctero figur zápasu perem čili Příručka písemné polemiky, v níž Karel Čapek ironicky radí, jak svého diskuzního protivníka rozmetat - samozřejmě s použitím nekorektních nebo neplatných argumentů. Arthur Dent její obsah parafrázoval v článku Trvale udržitelná kráva 2 a v seriálu o argumentaci jsme se ho už také dotkli.

Když jsem u knihy fejetonů Věry Noskové konstatoval, že se její texty vyznačují jistou výčtovostí a opakováním, někdo v diskuzi mě upozornil, že to dělal i Karel Čapek. Je to tak, skutečně dost často své tvrzení v drobné obměně zopakuje. To, spolu se samotným žánrem literární studie, způsobilo, že jsem knihu četl po kapkách, po jednotlivých kapitolách. Na jeden zátah by to asi nešlo.

„Devatero řemesel, desátá nouze, praví lidová moudrost; ale lidová moudrost praví také: Jistší držeti se šesti než jednoho. Přísloví učí, že kdo má úřad, má i rozum, ale učí také, že osel je osel, i kdyby zlaté sedlo mně. Pamatuj synu, že líná huba je holé neštěstí; avšak nezapomeň, že mluviti je stříbro, mlčeti zlato, a mluv jen tehdaž, když veš zakašle. A tak dále. Skoro ke každému přísloví můžete najít jeho příslovečný opak; můžete přísloví vyvracet druhým příslovím, aniž si, jak se zdá, lidová moudrost z takových rozporů něco dělá.“ (Str. 61, O příslovích neboli O moudrosti lidové)

Závěrečné vyznání k české řeči je působivé. Ačkoliv se Karlu Čapkovi nejspíš nepodařilo napsat vše, co česká řeč dovede vyjádřit, nebo aspoň jedinkrát užít všechna krásná slova, stal se jedním z mistrů a vzorů v jejím užívání.

„A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči, jazyku z nejtěžších mezi všemi, jazyku z nejbohatších všemi významy a odstíny, řeči nejdokonalejší, nejcitlivější, nejkadencovanější ze všech řečí, které znám nebo jsem slyšel mluvit. Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abch to vše přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo neshlédl vše, co jsi; ještě jsi před námi, tajemná, překypující a plná dalekých výhledů, budoucí vědomí národa, který vzestupuje.“ (Str. 188, Chvála řeči české)

Internet - recenze Veroniky Kočové, ukázky v Literárním doupěti.

P.S. Víte proč název Marsyas?