„Zato jsem pochopil, proč se vždycky na začátku točení vyřítí mladý muž ve svetru, ukáže tabulku s číslem, vykřikne to číslo a potom hlučně sklapne pruhovanou dřevěnou klapačku. To je proto, aby se na snímku poznalo, kolikátý je to záběr a kde se má přesně přiklížit zvukový pás k optickému; to se dělá právě podle té klapky.“ (str. 255)

Čapek sice všechno zná do detailu, ale pro potřeby fejetonu je z něj naivní pozorovatel, dítě, které užasle komentuje a nadšeně až překotně popisuje veškerou činnost, případně spekuluje o příčinách a s nadhledem dělá z komára velblouda:

„Jak známo, premiéry mají své stálé premiérové obecenstvo. Jsou lidé, kteří chodí jen na premiéry. Říká se, že to činí z vášnivého divadelnictví nebo ze zvědavosti nebo ze snobismu nebo kvůli šatům nebo kvůli známým, já nevím; ale myslím, že tam chodí z neuvědomělé a zvrhlé krutosti. Chodí tam pást se rozkošnicky na trémě herců, na mukách autora a agónii režiséra; přicházejí, aby se krvelačně pokochali strašlivou situací na jevišti, kde každou vteřinou může něco selhat, něco se zmotat a všecko se pokazit. Na premiéry se chodí, jako se chodívalo ve starém Římě do arén na mučení křesťanů a zápasy šelem. Je to divý požitek z trýzně a rozčilení obětovaných.“ (Str. 314)

Kromě toho má každý obor i svůj specifický jazyk, který přispívá k barvitosti a místy i komice textu.

„K dámskému souboru pak přísluší tragédka nebo heroina, jež hraje v kostýmech, první milovnice neboli hadrářka (protože potřebuje nejvíc toalet), lyrická milovnice (též fňukna), šlechetná matka, zvaná te smrděnka, drastická matka, ženské charaktery, naivka čili mrcek a komorné, zvané též slunděry nebo pičičandy.“ (Str. 328)

To hlavní, co ale cítíte v každé kapitole, je úcta a obdiv ke všem, kdo se na vzniku díla podílejí. A zázrak chvíle, kdy se z chaosu, zmatku a hektična vyloupne produkt a navzdory všemu předcházejícímu šílení přichází ke čtenáři či divákovi.

nakladatelství Československý spisovatel, Praha 1984