Návod dostanou do rukou a pak začíná diskuze, která je těžištěm celé hry. Každý vnáší svůj pohled. Solicitátor Vítek:

„VÍTEK: Vždyť je to k pláči, pánové! považte jen - celá ta lidská duše, ta žízeň poznávat, mozek, práce, láska, tvořivost, všecko, všecko - Můj bože, co udělá člověk za těch šedesát let života? Čeho užije? Čemu se naučí? Nedočkáš se ovoce stromu, který jsi zasadil; nedoučíš se všemu, co lidstvo už znalo před tebou; nedokončíš své dílo a nedáš svůj příklad; umíráš, a ani jsi nežil! Ježíši Kriste, žijeme tak maličko!“

Prus - teprve tady mi došlo, že Prus je jméno symbolické, označující pruskou bojovnost a elitářství:

„PRUS: Ne. Jenom život silných. Život nejschopnějších. Pro obyčejnou lidskou chamraď je i ten jepičí život příliš dobrý.
VÍTEK: Oho, dovolte!
PRUS: Prosím já se nechci hádat. Dovolte, obyčejný, malý, pitomý člověk vůbec neumírá; malý člověk je věčný i bez vaší pomoci; malost se plemení bez oddechu jako mouchy nebo myši. Jen velikost umírá. Jen síla a schopnost umírá, neboť se nenahradí. Snad je v našich rukou ji udržet. Můžeme založit aristokracii dlouhověkosti.
VÍTEK: Aristokracii! Slyšíte to? Privilej na život!
PRUS: Tak jest. Jen ti nejlepší jsou důležiti pro život. Jen vůdčí, plemenní, výkonní muži. Nemluvím vůbec o ženách. Ale je na světě deset nebo dvacet nebo tisíc mužů, kteří jsou nenahraditelni. Můžeme je udržet. Můžeme je přivést k nadlidskému rozumu a nadpřirozené moci. Můžeme vypěstit deset nebo sto nebo tisíc nadlidských vládců a tvůrců.“

I Emilia z pohledu několikasetletého života:

„EMILIA: Vy jste tak blízko všeho! Pro vás má všecko smysl! Pro vás má všecko nějakou cenu, protože za těch pár let toho ani dost neužijete… Oh můj bože, kdybych jen jednou ještě (Lomí rukama.) Hlupáci, vy jste tak šťastni! Je to až protivné, jak jste šťastni! A všecko jen pro tu pitomou náhodu, že brzo umřete! Všecko vás zajímá jako opice! Ve všecko věříte, věříte v lásku, v sebe, ve ctnost, v pokrok, v lidstvo, já nevím v co, já nevím v co! Ty věříš v rozkoš, Maxi, ty Kristinko, věříš v lásku a věrnost. Ty věříš v sílu. Ty věříš v samé hlouposti, Vítku. Každý, každý, každý v něco věří! Vám se to žije, vy… blázni!
VÍTEK (rozčilen): Ale dovolte, vždyť přece jsou… vyšší hodnoty… ideály… úkoly…
EMILIA: Jsou, ale jen pro vás. Jak vám to mám říci? Je snad láska, ale je jenom ve vás. Jakmile není ve vás, není nikde, není vůbec žádná láska… nikde ve vesmíru… Člověk nemůže milovat tři sta let. Ani doufat, ani tvořit, ani se dívat tři sta let. Nevydrží to. Všecko omrzí. Omrzí být dobrý a omrzí být špatný. Nebe i země tě omrzí. A pak vidíš, že to vlastně není. Není nic. Ani hřích, ani bolest, ani země, vůbec nic. Jen to je, co má nějakou cenu. A pro vás má všecko cenu. Ó bože, já byla jako vy! Já byla děvce, já byla dáma, já byla šťastná, já já byla člověk! Bože na nebi!“

Návod je nakonec zničen a všem se uleví.

Nevím jak působí Čapkovy divadelní hry na jevišti, nepochybně lépe než na papíře, ale při čtení ze srovnání s jeho romány a povídkami nevycházejí nejlépe. Jsou dost průhledné, předvídatelné a poněkud zdlouhavé. Ani s finální myšlenkou, že dlouhý život omrzí, se nemůžu ztotožnit. Omrzení není dané dobou života, ale člověkem, jeho duševním naladěním. V každém případě ale k přečtení doporučuji, ať už pro zamyšlení nad různými pohledy na dlouhý život, nebo kvůli pozdějším literárním odkazům.