Hrál jsem si s krásnými básněmi, a přitom jsem v nich našel neskonale více, než by mi dala četba nejpozornější. Hrál jsem si s češtinou, nutě ji do těžkých hlavolamů formy i smyslu, a přitom s radostí nejpohnutější, s požitkem a vděčností jsem si uvědomoval, jak je nosná a hojná, pružná a nevyčerpatelná, tvárná a líbezná; každý nový překlad žádal od ní jiné barvy, jiného zvuku a spádu, jiné hmatatelnosti a jiného slovníku; obstojí-li některý z překladů vedle originálu, je to její úspěch. (Str. 216)

To je nutné zdůraznit a ocenit, opravdu jednotliví básníci, resp. překlady jejich básní, jsou velmi odlišné a charakteristické.

Koho v knize najdeme? Jména hvězdná i zcela neznámá: Charles Baudelaire, Sully Prudhomme, Paul Verlaine, Charles Cros, Jean Arthur Rimbaud, Tristan Corbière, Stéphane Mallarmé, Georges Rodenbach, Jules Laforgue, Émile Verhaeren, Jean Moréas, René Ghil, Gustave Kahn, Éphraïm Mikhaël, Saint-Pol_Roux, Henri de Régnier, Albert Mockel, Francis Viélé-Griffin, Stuart Merrill, Ernes Raynaus, Adolphe Retté, Grégoire Le Roy, Max Elskamp, Charles van Lerberghe, Paul Fort, Albert Samain, Francis Jammes, Charles Guérin, H.J.-M. Levet, Fernand Gregh, Maurice Magre, Léo Larguier, Georges Périn, Andrí Spire, Léon-Paul Fargue, Théo Varlet, Émile Despax, Louis Mandin, Léon Deubel, Roger Allard, Alexandre Mercereau, Nicolas Beauduin, Tristane Derème, F.-T. Marinetti, Guillaume Apollinaire, Max Jacob, Pierre Albert Birot, René Arcos, Georges Duhamel, Charles Vildrac, Valery Larbaud, Georges Chennevière, Henri Aliès, Jules Romains, Jules Supervielle, Blaise Cendrars, Henri Franck, Pierre Reverdy, Philippe Soupault.

Při takovém množství a pestrosti není divu, že mě básně převážně neoslovovaly – ale když ano, tak to stálo za to.

Zaujal mě například Strom (Émile Verhaeren), který kromě rýmů a rytmu svou formou přímo evokuje stabilní střed – to počáteční „sám“ a koncové „rovinám“:

Sám,
ať kolébá jej léto, ať jím zima svistí,
ať jíní peň mu kryje nebo svěží listí,
vévodí po dny něhy nebo nenávisti
životem ohromným a svrchovaným, sám
rovinám.
(… , str. 43)

Velká část básní vyjadřuje skepsi, rozčarování, depresi – nevím jestli jsou všechny soudobé, ale naladění je nepřehlédnutelné.

Jean Moréas: Stance

(… )
Co po nás, slunce, chceš? Nech, květ by opadal,
by listí zahnilo a vzal je vítr divý!
Nech vodu zkalit se a ponech mně můj žal,
jenž sílí duši mou a myšlenku mou živí. (Str. 54)

Další zvláštní báseň byla Pouť k Svaté Anně (Saint-Pol-Roux). Brutální příběh a text nerozdělený do veršů – ale s rýmy uprostřed toku slov:

Pět hochů z kameniny, ožehlých jako skály, s očima modrýma jako když v šíři dáli moře zadřímá, pod paží vedou se do kaple, jež jim kyne malovaná, a odkud pěkně stařecky se směje svatá Anna.

V nedělních šatech, napuštěné vůní majoránu, je zavěšeno provází pět nevěst z porculánu, každá jak hračka maličká a s tváří, jež září jako panenská jablíčka, – neb od velryb, od hrozných velryb hnusných tlam s pomocí boží vracejí se k nám ti zdraví hoši z moří, určení do jejich loží. (… , str. 67)

Moc se mi líbil manifest pomalosti a krásně lenivá atmosféra básně Žíti (Alexandre Mercereau)

(… )
před antikváři zdržet lenošivou pouť,
kříž narovnat si, zívnout, ruce protáhnout,
nedbale přijímat milostné lichocení
dobrého dechu žití bez svazků a pout:
být onen přeblažený, pro nějž zítřka není;

nemyslet na nic, v žití ponořit se cele,
všech věcí důvěrný hlas slyšet šeptati,
vnímat jen příjemnost a z vášní neznati
než nechuť důvodnou a záští zdivočelé;
jít ulicí a nedbat, kam se obrátí;
(… , str. 140)

A v Apollinairovu Pásmu jsem spatřil nepřehlédnutelnou inspiraci pro Nezvala:

(… )
Jen náboženství zůstalo docela nové jenom ono
Zůstalo prosté jak hangáry v přístavu avionů
Jediné neantické v Evropě křesťanství je
Evropan nejmodernější jste vy ó papeži Pie
A tobě brání stud když okna na tebe hledí
Vstoupiti do kostela a jít tam ke zpovědi
Čteš letáky ceníky plakáty jež zpívají hlasitě
Toť dnešní poezie zatímco prózou žurnály sytí tě
(… , str. 153)

Jako výbor a rozšíření obzorů je kniha skutečně výborná.

Odkazy: