Takový nesrozumitelný jevový svět přirozeně potřebuje smysluplnou interpretaci, výklad, který nebude několikaznačný a nebude v dětech vzbuzovat rozporuplnost, úzkostné očekávání a nejasnou situaci plnou tápání. K tomu především slouží pohádka, jedinečný umělecký útvar čerpající svou věčnou existenci z nezničitelného folkloru, z kultury skutečně lidové. Pohádka svou jednoduchou fabulí, jasnou polarizací dobra a zla, pochopitelnými zápletkami a krásou jazyka předvádí chaotický a nesrozumitelný svět před vyvíjející se dětskou duší ve srozumitelných obrazech. Toje asi ta nejdůležitější funkce pohádky: strukturovat skutečnost. Ze skutečnosti zkušenosti teprve vyrobit. Promluvit jazykem, jemuž budou děti rozumět. (Str. 11)

A nejenom to; kromě vhodné formy, obraznosti, symboliky a citovosti, jsou pohádky také pomůckou pro vývoj.

Pohádky totiž dětem předkládají jednotlivé významy různých životních problémů, které během svého růstu musí individuálně vyřešit, aby nezůstaly v zajetí infantilismu i v dospělosti. Tyto problémy a způsoby jejich vyřešení jsou dětem přitom tlumočeny ve srozumitelných konkrétních obrazech a jasných symbolech. Poučovat děti například o dobru a zlu nebo o etických principech jednání abstraktními pojmy je aktivita zhola zbytečná, protože takovému jazyku děti nerozumějí. Princip dobra a zla musí být jasně vykreslen ve srozumitelných činech, a nejen to, musí být navíc personifikován ve zřetelně čitelných postavách. Postavách tak evidentně jasných, že představují zlo a dobro přímo v ideálních dimenzích. Takových výchovných obrazů obsahují klasické pohádky velké množství – a každý obraz citlivě rezonuje s určitým problémem, s nímž se děti běžně setkávají. Jinými slovy, klasické pohádky představují sice nesystematické, ale přitom vysoce praktické vádemékum vývojové psychologie v alegorických obrazech. S jistou licencí můžeme prohlásit, že klasické pohádky v sobě odrážejí jakousi dětskou psychologii v kostce. (Str. 16)

Po obecném úvodu autor zpracovává ty nejklasičtější pohádky. Popelka je první a má nejvíce prostoru, pochopitelně; její oblíbenost není způsobená jen skvělým filmovým zpracováním, ale také hlubokou symbolikou. A zdaleka nejde jen o zázračné vytažení z bídy. Roli hraje sourozenecká rivalita (kterou většina dětí zná důvěrně), pocity nespravedlivě rozložené přízně rodičů:

Pod pohádkovým příběhem a mimo dosah magicky dobrodějných prvků se skrývají takové afektivní a motivační vazby, které odrážejí zcela reálné, základní životní problémy rozvíjející se dívenky. Jsou to problémy psychologické, problémy zrání samostatné a nezávislé bytosti. Jsou to problémy, kterým dívka nemůže uniknout. V opačném případě by nikdy nedorostla a nestala se psychicky plnohodnotnou ženou a později dobrou matkou.

Nejčastější příčina pohádkového znehodnocení Popelky je psychická. Bohužel bývá v mnoha verzích zamlčená. Týká se vztahu Popelky k vlastním rodičům, i když právě to není na první pohled jasné a zřetelné, protože děj pohádky nás zanáší do doby, kdy Popelka již nežije s vlastními rodiči. Schází jak vlastní maminka, tak vlastní tatínek. Popelka jako by byla sirotek. Pod celkem čitelným tématem sourozenecké rivality se skrývá hlubší psychologická pravda vyprávění. (Str. 60)

Problém čistoty a uklízení:

Dalším rysem pohádky o Popelce, který vystupuje zřetelně na povrch vyprávění, je problém čistoty a uklízení. A to je problém, který bude aktuální stále, dokud se budou rodit lidská mláďata.

Poměrně dlouhou dobu trvá, než v dětech vypěstujeme adekvátní smysl pro vlastní čistotu i pro čistotu okolí, čistotu životního prostředí. Nakonec děti pochopí, že je potřeba se umývat a vykonávat osobní hygienu, ale k smrti nerady uklízejí. Neznám žádné dítě, které by rádo uklízelo. Všechny je nutné k tomu přinutit. Smysl pořádku se v nich trvaleji usídlí až později, až když začínají vést samostatnou, nezávislou existenci. Když se dítě učí čistotě, není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Nakonec se podvoluje a pod tlakem různých trestů a výhrůžek začíná být pořádkumilovné. Ovšem přitom dítě prozłva radu napětí, řekli bychom vnitřních tenzí, protože se vlastně vzdává toho, co pro něj je svým způsobem důležité, významné – slasti svobodné hry se špinavými, nečistými věcmi. Pozorujme, jak rádo se dítě například zabahní nebo zašpiní na dvoře, když mu k tomu dáme příležitost a když ho neoblékneme do nedělních vycházkových šatů. (Str. 55)

A spousta dalšího. Popelka je téměř encyklopedie.

Následuje Perníková chaloupka. S ní jsem měl vždycky potíže, nemohl jsem pochopit, jak otec mohl odvést vlastní děti – jenže to je právě to důležité, ten silný obraz na začátku. A jde tu o bídu tak hroznou, že dochází k hladovění.

Začátek pohádky ukazuje, kam až může vést neutěšená ekonomická situace: ke ztrátě základních rodičovských hodnot, k zesobečtění člověka. Neboť co jiného lze prohlásit o otci, který na naléhání matky připustí něco tak hrozného, jako je zavést děti do hlubokého lesa a tam je nechat napospas osudu? Že sourozenci naleznou v lese chaloupku z perníku – to znamená domov, který překypuje jídlem, sám je jídlem – nevyhnutelně zapadá do logiky pohádkového dění. Protikladem je zde vyjádřeno a symbolicky zhmotněno základní alimentární přání Jeníčka a Mařenky, totiž konečně se jednou dosyta najíst. Folklorní myšlení tak velmi přesně a výstižně znázorňuje čarovné odstranění infantilního strachu z hladovění. Hlad je intenzivně prožívaný stav nedostatku a vyvolává opakuje-li se – obavu, přímo strach, životní úzkost, která vzniká pokaždé, když je rozvíjející se lidský organismus vystaven dlouhodobému hladovění. A pohádka o perníkové chaloupce se ve své polyfonii vyprávění významně dotýká této orální dimenze v životě lidského mláděte. (Str. 78)

Kromě toho je v pohádce zakódován dvojí obraz rodiny, rodičů a domova.

V perníkové chaloupce se ježibaba dokonce zpočátku zdá dobrá, hlavně proto, že uspokojuje frustrované potřeby sourozenců. „Ráj z perníku je ovšem jen zdánlivý, zanedlouho se ukáže být iluzorním, pouhým halucinačním splněním přání, které vede k obávaným koncům orální agresivity, v pohádce obrazně předvedené rozžhavenou pecí. Dáme-li dohromady postavu ježibaby a kontrast chudé chaloupky s perníkovou, docházíme k závěru, že dobrodružství Jeníčka a Mařenky představuje výchovnou informaci o dvojích aspektech matky a domova: dobrých i zlých, prospěšných i hrozivých. Domov jako takový je jasně rozdělen na dvě lokality: původní, situovaný na kraji lesa, představuje vědomé souřadnice rodiny; kdežto ten druhý domov, k němuž se putuje lesem, je domovem imaginárním, v němž se za fantazijním splněním přání a rychlým nenáročným uspokojováním potřeb skrývá nebezpečí ulpívání a destrukce. S určitou nadsázkou lze konstatovat, že perníková chaloupka může posloužit za projekční plátno toho, čeho se dětem nedostává ve skutečném domově. Perníková chaloupka je tak nevědomý kontrfej vědomých prožitků dítěte ve vlastním domově, v kruhu vlastní rodiny. 

Celé dobrodružství končí tak, jak má pohádka končit: vítězstvím dobra, v tomto případě vítězstvím sourozenců probuzených do reality. (Str. 89)

A ještě poznámka o třetí zásadní pohádce – Červené Karkulce. To je průvodce mladých dívek dospíváním.

Červená karkulka ukazuje na univerzální souřadnice vývojových zákonitostí, které ve vztahu k mužství čekají každou rostoucí dívku v době, kdy se začíná proměňovat v ženu. V pohádce je mužské imago jasně polarizováno mezi dobro a zlo. Zlo je vtěleno do vlka, kdežto dobro do postavy myslivce přinášejícího spásu. (Str. 147)

V knize najdeme ještě Sněhurku a sedm trpaslíků, Prince Bajaju, Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého a pojednání o významu čertů v pohádkách. Celý cyklus uzavírají zamyšlení nad dvojí tváří ideálu a pohádkami jako průpravou k řešení problémů.

V předcházejících kapitolách jsme se pokusili ukázat, že některé pohádky mohou děti připravovat na typické problémové (konfliktní) situace. „Připravovat" není možná to nejvhodnější slovo. Pohádky zdaleka „nepřipravují" děti na řešení určitých problémů. Pohádky představují jakousi obecnou průpravu, nalaďování dětí na určitý způsob uvažování, průpravu k postoji. Lépe řečeno, pohádky spíše ukazují dětem, jak přistupovat k řešení problémů, než jak je ve skutečnosti řešit. Pohádky totiž mohou modulovat aktivitu či pasivitu, mohou přispívat k utváření průrazného nebo bázlivého postoje, ale nemohou předávat jednoznačný recept na řešení problémů. Zkrátka a dobře, některé typy pohádkových zápletek a způsob jejich řešení mohou buď podněcovat, nebo tlumit tvořivou nápaditost, kterou pak děti mohou v dospělosti uplatnit v nespočetných životních problémech. A vedle typu problémů podporuje tvořivý postoj dětí k životu vůbec způsob, jímž se děti s pohádkami seznamují. (Str. 173)

Vysvětlení jak obecných zákonitostí, tak jednotlivých pohádek, je bravurní, čtivé a přesné. Symboly jsou pro mě najednou úplně průzračné. Tohle jsem si měl přečíst už dávno! (A vy také.)

Odkazy: