Naznačuje tedy Searle, že existují různé způsoby, jak vytvářet fikce? Vzniká fikce jednou tak, že autor předstírá provádění řečového aktu, zatímco jindy skutečně vykonává řečový akt z pozice fiktivního mluvčího, do něhož se stylizuje? Znamená to, že existují fikce, které vyžadují, abychom si představili fikčního mluvčího, a fikce, které se obejdou bez vypravěče? Na koho se vlastně vztahují závazky pro řečový akt (tvrzení) ve fikci v první osobě? Na autora, nebo na vypravěče? A konečně, není zavádějící vztahovat na fikční výpověď pravidla, která platí pro tvrzení, když o skutečné tvrzení nejde? Nastává nepřehledná situace, v níž není snadné si ujasnit jednak to, kdy je výpověď tvrzení a kdy fingované tvrzení, jednak to, kdo, jak a kdy vlastně vypovídá. (Str. 42)

To je téma velké části knihy, je ale strukturovaná podrobněji. Kapitoly:

• Pragmatické a sémantické teorie fikce (Sémantické přístupy)
• Teorie předstírání (Předchůdci teorie předstírání, Teorie řečových aktů, Teorie založená na imitaci žánrů faktuálního písemnictví, Sémiotická teorie fiktivní výpovědi, Kritika teorií předstírání, Fikce a performaticní síla jazyka, Závěry)

Teorie předstírání má mnoho podob. Východiskem obvykle bývá srovnání „přirozené“ a fikční výpovědi. V běžných situacích mluvčí něco tvrdí, konstatuje, o něčem vypravuje, jednoduše řečeno: referuje ke skutečnosti. Základem fikční výpovědi je předstíraná reference, kdy autoři fikcí používají formu tvrzení, avšak ve skutečnosti vypovídají pouze fiktivně. V konkrétních teoretických projektech je týž argument objasňován také mimo jiné prostřednictvím kategorie mimeze (spisovatel tvořivě napodobuje přirozenou výpověď nebo žánry faktuálního písemnictví) či terminologií sémiotiky (jazyk literatury je ikonický, zobrazuje přirozený jazyk). Mimetický přístup k literatuře je v tomto pojetí zároveň produktivně redefinován: literatura nenapodobuje skutečnost, nýbrž výpověď o skutečnosti. (Str. 44)

• Model fikční komunikace (David Lewis o fikci, Ryanové adaptace Lewisova modelu, Model fikční komunikace, „Dvě výpovědi v jedné“ / Mary Louise Prattová/, Fikce jako imitace nefikčních žánrů: revize, Řečové akty postav, Signály fikčnosti, Závěry)

Fikční výpověď je jedinečný řečový akt, jenž má dvojí ilokuční aspekt; každý z nich platí v jiné ontologické dimenzi a vztahuje se k mluvčímu, který aktuální, respektive fikční svět „obývá“:
1) Ve „skutečném“ světě autor dělá slovy fikci, čehož nepřímo dociluje tím, že formuluje řečový akt fikčního vypravěče. Tvorba fikce je reálná historická událost, k níž má čtenář přístup pouze prostřednictvím fikčního textu.
2) Tatáž výpověď náleží rovněž do fikčního světa, v němž promlouvá fikční mluvčí a vypravuje příběh jako pravdivá fakta o fikčním světě, jehož je součástí. Nic na tom nemění ani skutečnost, že pravdivost jeho vyprávění může být zpochybněna. Jinými slovy, ve fikci promluva svou fikčnost ztrácí a stává se běžným ilokučním aktem (například vyprávěním, tvrzením apod.), Řečové jednání fikčního mluvčího je historickou událostí ve fikčním světě. (Str. 61)

• Čtení a prožívání narativních fikcí (Princip kooperace, Hra na něco, Zdvojená perlokuce: prožívání fikce, Ryanové koncept zanoření, Čtení fikce a čtení faktuálních narativů, Fikční literatura jako společenská instituce, Závěry)

Z dosud řečeného jednoznačně vyplývá, že čím větší je distance mezi čtenářem a zobrazeným světem, tím menší emoce projevujeme. Pokud se však necháme četbou unést, vzdálenost mezi skutečností, v níž se nachází čtenář, a zobrazeným světem se snižuje, a to někdy až do té míry, že se „ztrácíme v knize“. (Str. 69)

• Fikční výpověď v taxonomii řečových aktů (Klasifikace řečových aktů, Fikční výpověď jako samostatný druh řečového aktu, Fikční výpovědi jako podtřída asertivů, Fikční texty jako „zobrazivé“ asertivy, Proč fikční texty nejsou asertivy, Fikční výpověď jako nepřímý řečový akt, Řečové akty postav: revize, Závěry)
• „Subjekty“ fikční komunikace (Empirický autor a autor jako interpretační hypotéza, Vztah vypravěče a autora. Fikčnost odvozená od fiktivního mluvčího, Konfuze ve vymezení vypravěče, Čtenář, implikovaný čenář a fiktivní adresát, Pozice čtenáře, Závěry)
• Apendix: počátky vnitřního monologu v české literatuře

Apendix z tématu poněkud vybočuje; jakkoliv se ho autor snaží do celého konceptu zapojit a vysvětlit, pro mě to byl dodatek nadbytečný. Je to jiná studie.

Každopádně kniha jako celek je i pro laika výborná. Kromě vyjmenování a shrnutí různých přístupů a teorií, zhodnocení jejich výhod a nevýhod, také na závěr každé kapitoly vytváří teorii vlastní nebo vybírá tu nejvhodnější. Můžu se tak soustředit na pojetí nejmodernější (a zároveň mám možnost dohledat teorie jiné či předcházející).

Doposud jsem tvorbu fikcí připisoval autorům, aniž bych instanci odesilatele problematizoval. Literární teorie však koncept autora zaplevelila terminologií, takže autor si v různých pojetích vysloužil řadu přívlastků. Můžeme se tak setkat mimo jiné s pojmy implikovaný (Wayne Booth), implicitní (Wolfgang Iser), modelový (Umberto Eco), virtuální (Gerald Prince) či abstraktní autor (Wolf Schmid), což rozhodně není konečný výčet existujících termínů. (Str. 98)