V teorii se nejprve ponoříme do trojrovinné genologie, kdy se rozlišují a používají tři úrovně – literární druh (např. epika, lyrika a drama), žánr (např. román, pověst) a podžánr (např. román rytířský, černý, dívčí). Důležité je, že to nejsou roviny hierarchické, spíše jsou to různé rozměry. Vymezení jednotlivých typů a žánrů také není striktní a může mezi sebou přecházet. Prostudujeme historické snahy o třídění; dotkneme se ohlasu středověkého sporu o univerzálie, protože i k literárním žánrům lze přistupovat buď nominalisticky, nebo realisticky; prozkoumáme definice a funkce žánrů, např. pravděpodobnost díla:

„Žánrová pravidla zajišťují jednu ze zásadních kvalit díla, jeho pravděpodobnost. Pravděpodobnost díla není dána vztahem k aktuálnímu (našemu) světu, ale právě žánrovými pravidly: například u pohádky nám nevadí, že zvířata mluví – byť v reálném světě nemluví, a fikční svět pohádky tedy aktuálnímu světu odporuje -, neboť se to shoduje s pravidly pohádky jako žánru. Žánr tedy můžeme chápat i jako pravidlo, které stanovuje přípustnou odchylku od aktuálního světa.“ (Str. 69)

Podíváme se na hlubinné definice žánrů, architextualitu, ale i na hranice pojmu žánr a jejich modifikátory (třeba modus). A tím už se blížíme k žánrové krajině, rozpětí žánrů a jejich přecházení mezi sebou, hybridizaci – a pochopitelně i k vývoji v čase.

Druhá část, pojatá jako atlas žánrové krajiny, studuje žánrové skupiny nebo řady v současné evropské literatuře:

„Nejde zde tedy primárně o definici jednotlivých žánrů (v tomto bodě odkazujeme na relevantní literaturu), ale o popis jejich vzájemných vazeb v synchronním i diachronním kontextu, o popis s jejich proměnlivých hranic a uměleckých možností v rámci literatury jako uměleckého druhu. Takový popis žánrové krajiny de facto představuje zkoumání žánrového rozpětí a akomodačních schopností, ukazuje jak na sebe žánry navzájem navazují, jak spolu v žánrové krajině ‚sousedí‘ z hlediska genetického (utopie – antiutopie – sci-fi) i systémového (pohádka – pověst – legenda).“(Str. 129)

Jak už jsem naznačil v poznámce, kniha rozhodně není lehké čtení, a to i přesto, že se jedná o úvod. Přinesla mi ale spoustu poznatků – historii nejasnosti žánrových typů, pokusy o jejich redefinici, přehled funkcí žánrů, nebo třeba fakt, že přísloví, pořekadlo, úsloví a rčení nejsou synonyma. Pro zapálené čtenáře s hlubším zájmem o teorii a fungování literatury je „Úvod do studia genologie“ užitečná pomůcka.

Odkazy: