Jednoznačně nejlepší kniha o knihách, jakou jsem dosud četl. Ve více než dvaceti kapitolách autor prochází všechny složky příběhu, zejména románu, samozřejmě, a vysvětluje jejich smysl a fungování. Nedělá to ovšem nijak suchopárně, jak by možná název naznačoval, naopak – text přímo srší radostí z čtení a porozumění a je mimořádně svižný. Vlastně ani nečtete, spíše nasloucháte zapálenému vypravěči, promluva je protkána řečnickými otázkami, zvoláními a tak dále. Dokonale vás vtáhne a už nepustí.

Páni! Měli bychom zmínit, že ne všechny tyto informace zjistíme na první stránce každé knihy, ale většina z nich se na ní objeví a pár dalších se dá z těchto střípků celkem slušně poskládat. První strana tedy musí odvést fůru práce. Je to celý román? Samozřejmě že ne! Jinak bychom nepotřebovali těch dalších sto tisíc slov. A navíc jsou všechny tyto prvky pouhým úvodem. Je třeba toho vykonat ještě mnohem více, to ale napřed musíme otočit na další stránku. (Str 56)

Pár názvů kapitol a ukázek:

• Úvodní řádky a okamžité svádění čtenáře aneb Proč mají romány první stránky
• Kdo to tady vede?
• Nikdy nedůvěřujte vypravěči, který mluví o sobě
• Hrdinové (a hrdinky) vytvoření ze slov aneb Můj Pip není jako tvůj Pip

Hrozně nerad to vytahuju, ale neexistuje žádný Huck. Ani Bilbo Pytlík. Ne, dokonce ani Scarlett O'Harová. I ta nejrealističtější postava, jaká se kdy v románu objevila, je pouhá jazyková konstrukce, domeček postavený ne z karet, ale ze slov. Proč se tedy radujeme z jejich vítězství? Proč trpíme, když trpí oni? Protože slova jsou důležitá. Domečky ze slov ožívají vlastním životem. Protože my, oddaní, tvořiví a trošku důvěřiví čtenáři ta slova bereme, vkládáme je do své představivosti a z pouhých slov se tak rodí živoucí bytosti. Což mívá pochopitelně následky. To my přispíváme k představám o postavách. Proto se nikdy úplně neshodneme na tom, jaké tyto postavy jsou. (str. 106)

• Jak nám čas dělá vrásky aneb Že by ty kapitoly přece jen k něčemu byly?

Nejprospěšnější jsou však kapitoly pro čtenáře. Dovolují nám udělat si ve čtení přestávku. Vážně, nepřehlížejte ani zdánlivé banality! I když se pročítáme velikými porcemi románu, pauzy přestavují okamžik, kdy se můžeme zamyslet nad důsledky přečteného a přijít na to, jak na sebe věci navazují. Kapitoly nám prozrazují, co je v tomto románu důležité – a co je pro něj důležité. Jak je vystavěný? Vyzdvihuje vnější události, nebo vnitřní dojmy? Je sevřený a drží pohromadě, nebo je uvolněný a nesouvislý? Kapitoly nás učí, jak román číst. A my bychom měli přijmout veškerou pomoc, která se nám nabízí. (Str. 136)

Asi nejvíc mě zaujala propojenost veškeré literatury v kapitole

• Mezihra. Čtěte ušima

Zákon univerzální propojenosti: Každý román vychází ze všech ostatních románů. Možná se ptáte: znamená to, že nic není původní? V určitém smyslu tomu tak je. Spisovatelé se nemohou vyhnout tomu, že je ovlivňují díla, která četli, příběhy, které slyšeli, a filmy, které viděli. Pokud podle vás takový vliv znamená nepůvodnost, potom nic původního nevzniká. Jenže tím to ještě nekončí. I na nás čtenáře působí různé vlivy. Možná slyšíme věci, které se k autorovi nedonesly, když knihu psal, nebo o kterých prostě nevěděl. Ozvěny, které slyšíme, se nemusí šířit jen jedním směrem. Význam slov se v průběhu času mění. Totéž platí o románech: jejich smysl se postupně proměňuje. Slova pochopitelně zůstávají stejná, ale jejich význam nemusí být stálý. ale to není ta hlavní hybná síla. Mění se totiž celý svět, který romány obklopuje. My se měníme. Jsme stejní jako Američané v Twainově době nebo jako poddaní královny Viktorie v časech Dickensových? To sotva. (Str. 258)

Z toho plyne, že veškerá literatura, v tom nejširším slova smyslu, tvoří jeden systém. Je možné, že vás ovlivnily romány, které jste nečetli, a příběhy, které jste nikdy neslyšeli, ale už o nich leccos víte. Proč? Protože to, co jste četli, se o nich zmiňuje a využívá jich. Někdy ani autoři těchto děl ony původní příběhy nečetli. Ale byli jimi nějak formováni. Jinými slovy, literatura je systém zkušenosti sdílené celosvětově a po celá tisíciletí. Všude se vyskytují nějaká spojení, protože všechno je propojené. (Str. 266)

A nejen ostatní literatura, zrovna tak je v románech všudypřítomná historie a současnost autora. Nemůže se z ní vymanit, vždy ho nějak formuje a nějak se do díla promítá, a když ho budeme znát, naše porozumění bude zase o něco hlubší.

Zkrátka, kniha je fascinující průvodce románovým světem, velmi obšírný a přitom pohlcující. Pro čtenáře amatéry povinná literatura.

(Proč amatéry? Protože student literatury by tohle všechno měl znát, je to extrémně zpopularizovaná literární teorie.)

Podívejte se také na recenzi Jany Šrámkové v Respektu a Jana Lukavce na iLiteratura.

---

Aktualizace 24. 6. 2024: Za těch sedm let od minulého přečtení knihy jsem několik z mnoha zmiňovaných románů zvládl přečíst, a hned to bylo ještě o řád zajímavější. Když mluvil o Dickensově stylu, o uhlazeném uzavírání konce, věděl jsem už přesně co tím myslí. Stejně jako jsem rozuměl dvojí zmínce o Lawrence Durrellovi, atd. Seznam „k přečtení“ se mi tudíž zase o něco rozrostl, abych si příští návrat užil ještě víc.

Hlavní je ale samozřejmě připomenutí věcí z literární teorie.

Vypsal jsem si 18 aspektů románu, abych při psaní článků a přemýšlení o knihách měl vodítko (Styl, Tón, Postoj k vyprávěnému příběhu, Dikce/styl vyjadřování, Perspektiva, Přítomnost vypravěče, Přístup vypravěče k postavám a událostem, Časový rámec, Práce s časem, Místo, Motiv, Téma, Ironie, Rytmus, Tempo, Očekávání, Postava, Instrukce).

Také přehled všech možností, jakého může mít kniha vypravěče:

Třetí osoba vševědoucí (někdy se označuje jen jako „vševědoucí vypravěč“). Tohle je ta „božská“ varianta, která se těšila nesmírné popularitě v devatenáctém století. Tento vypravěč se může najednou přesunout kamkoliv, a tak vždycky ví, co si kdo myslí a co dělá. Ve viktoriánském románu byla takovým vypravěčem často výrazná osobnost, která se ale nacházela mimo děj. Pokud používala první osobu, pak proto, že se obracela přímo na čtenáře.

Třetí osoba s omezeným náhledem. Podobně jako vševědoucí vypravěč je tato osoba mimo děj. Většinou není blíže určena a vystupuje jen jako hlas. Ztotožňuje se však jen s jednou postavou, kterou následuje, vidí to, co vidí ona, a zároveň zaznamenává její myšlenky. Vytváří poměrně jednostranný pohled na věc, což však nemusí být na závadu, jak by se mohlo zdát.

Třetí osoba s objektivním náhledem. Tento typ vypravěče sleduje veškeré dění zvnějšku, a proto o vnitřním životě postav vypovídá jen na základě jejich vnějších projevů. Protože je to vlastně pozice, ve které se sami nacházíme ve vztahu ke všem kolem nás, není tolik lákavá. K tomu, abych neměl ani páru o životě ostatních, nepotřebuju knížku, děkuju pěkně.

Proud vědomí. Tohle není ani tak vypravěč jako spíše mechanismus, který má přístup do vnitřního života postav a zprostředkovává jejich vlastní vyprávění o jejich životě. Více si o něm brzy povíme v samostatné kapitole.

Druhá osoba. Skutečně vzácný druh. Romány psané v druhé osobě, na které běžný čtenář narazí, by se daly spočítat na prstech jedné ruky bez palce, a ještě by nám pár prstů zbylo. [pozn. Wu: vizte Tom Robbins: V žabím pyžamu]

První osoba — ústřední postava. Hlavní hrdina mluví sám za sebe. Vzpomeňte si na Hucka Finna nebo Davida Copperfielda. V románech o dospívání hlavní postavy je tento styl vyprávění zřejmě populárnější než v jakémkoliv jiném žánru, snad jen s výjimkou detektivních románů „drsné školy“.

První osoba — vedlejší postava. Tak to vám snad ani nemusím vysvětlovat. Pomocník, parťák, ten, který stojí po boku hlavního hrdiny a klidně pro něj nasadí krk — už víte, co mám na mysli? Nabízí takřka neomezené možnosti, co se týče vychytralosti a mazaných triků, což vysvětluje jeho nehynoucí oblibu u autorů.

A to je vlastně všechno. Moc složitě to nevypadá, že? Samozřejmě existují nesčetné možnosti, jak varianty zkombinovat, autoři také mohou do románu zahrnout zprávy, svědectví, dopisy, prohlášení zúčastněných i narozeninová přání od tety Maude, ale základní postup bude pořád spadat do jedné z těchto kategorií. (Str. 68)

Tohle je prakticky učebnice – ke které se ale budete vracet rádi!

Odkazy:

• Jak číst romány jako profesor v ČBDB
• Jak číst romány jako profesor v Databázi knih

FOSTER, Thomas C. Jak číst romány jako profesor. Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7294-929-8.