„Hrozně nerad to vytahuju, ale neexistuje žádný Huck. Ani Bilbo Pytlík. Ne, dokonce ani Scarlett O'Harová. I ta nejrealističtější postava, jaká se kdy v románu objevila, je pouhá jazyková konstrukce, domeček postavený ne z karet, ale ze slov. Proč se tedy radujeme z jejich vítězství? Proč trpíme, když trpí oni? Protože slova jsou důležitá. Domečky ze slov ožívají vlastním životem. Protože my, oddaní, tvořiví a trošku důvěřiví čtenáři ta slova bereme, vkládáme je do své představivosti a z pouhých slov se tak rodí živoucí bytosti. Což mívá pochopitelně následky. To my přispíváme k představám o postavách. Proto se nikdy úplně neshodneme na tom, jaké tyto postavy jsou.“ (str. 106)

• Jak nám čas dělá vrásky aneb Že by ty kapitoly přece jen k něčemu byly?

„Nejprospěšnější jsou však kapitoly pro čtenáře. Dovolují nám udělat si ve čtení přestávku. Vážně, nepřehlížejte ani zdánlivé banality! I když se pročítáme velikými porcemi románu, pauzy přestavují okamžik, kdy se můžeme zamyslet nad důsledky přečteného a přijít na to, jak na sebe věci navazují. Kapitoly nám prozrazují, co je v tomto románu důležité – a co je pro něj důležité. Jak je vystavěný? Vyzdvihuje vnější události, nebo vnitřní dojmy? Je sevřený a drží pohromadě, nebo je uvolněný a nesouvislý? Kapitoly nás učí, jak román číst. A my bychom měli přijmout veškerou pomoc, která se nám nabízí.“ (Str. 136)

Asi nejvíc mě zaujala propojenost veškeré literatury v kapitole

• Mezihra. Čtěte ušima

„Zákon univerzální propojenosti: Každý román vychází ze všech ostatních románů. Možná se ptáte: znamená to, že nic není původní? V určitém smyslu tomu tak je. Spisovatelé se nemohou vyhnout tomu, že je ovlivňují díla, která četli, příběhy, které slyšeli, a filmy, které viděli. Pokud podle vás takový vliv znamená nepůvodnost, potom nic původního nevzniká. Jenže tím to ještě nekončí. I na nás čtenáře působí různé vlivy. Možná slyšíme věci, které se k autorovi nedonesly, když knihu psal, nebo o kterých prostě nevěděl. Ozvěny, které slyšíme, se nemusí šířit jen jedním směrem. Význam slov se v průběhu času mění. Totéž platí o románech: jejich smysl se postupně proměňuje. Slova pochopitelně zůstávají stejná, ale jejich význam nemusí být stálý. ale to není ta hlavní hybná síla. Mění se totiž celý svět, který romány obklopuje. My se měníme. Jsme stejní jako Američané v Twainově době nebo jako poddaní královny Viktorie v časech Dickensových? To sotva.“ (Str. 258)

„Z toho plyne, že veškerá literatura, v tom nejširším slova smyslu, tvoří jeden systém. Je možné, že vás ovlivnily romány, které jste nečetli, a příběhy, které jste nikdy neslyšeli, ale už o nich leccos víte. Proč? Protože to, co jste četli, se o nich zmiňuje a využívá jich. Někdy ani autoři těchto děl ony původní příběhy nečetli. Ale byli jimi nějak formováni. Jinými slovy, literatura je systém zkušenosti sdílené celosvětově a po celá tisíciletí. Všude se vyskytují nějaká spojení, protože všechno je propojené.“ (Str. 266)

A nejen ostatní literatura, zrovna tak je v románech všudypřítomná historie a současnost autora. Nemůže se z ní vymanit, vždy ho nějak formuje a nějak se do díla promítá, a když ho budeme znát, naše porozumění bude zase o něco hlubší.

Zkrátka, kniha je fascinující průvodce románovým světem, velmi obšírný a přitom pohlcující. Pro čtenáře amatéry povinná literatura.

(Proč amatéry? Protože student literatury by tohle všechno měl znát, je to extrémně zpopularizovaná literární teorie.)