Justina

Pojmenování je po jedné z postav, kolem níž se vlastně točí myšlenky i činy všech ostatních, je jako středobod. Sama je přitom zmítaná nejistotou, sny a obavami, a až nutkavě se zabývá zkoumáním svých pohnutek.

O tom všem píše vypravěč Darley, který uprchl s malou Melissinou dcerkou na osamělý ostrov.

Ve velkém tichu oněch zimních večerů je slyšet jediné hodiny: moře. Jeho tlumené ozvy v mé mysli jsou fugou, ke které tu píšu slovo za slovem. Prázdné kadence mořské vody, která si olizuje rány, kaboní se v jednotlivých ústích delty a rozlévá se po oněch opuštěných březích — prázdných, navždycky prázdných pod křídly racků: bílá čmáranice na šedých vlnách, do které se zakusují oblaka: Objeví-li se tu kdy nějaká loď, zmizí zase dřív, než ji někdo ze země postřehne. Vrak vyplavený na strmé břehy ostrůvku, poslední skořápka, rozhlodaná větrem a deštěm, kterou uchvátí modrý jícen vod a je ta tam! (str. 14)

Vrací se do Alexandrie ve vzpomínkách, vypisuje se ze všech prožitků, vášní a bolestí, aby je bezpečně uzavřel na papír. Justina je tak uhrančivá a zároveň záhadná. Postupně se dozvídáme o lásce a žárlivosti, která se vyvine mezi hlavními protagonisty

Když však Nessim začal poznávat a milovat Melissu jako pokračování Justiny, vyjádřil tím dokonale lidský úděl. Melissa u něho hledala přednosti, které jsem podle jejích představ očividně našel u jeho ženy. Všichni čtyři jsme se nevědomky navzájem doplňovali, spjati pouty, ze kterých nebylo úniku. („My, kteří jsme hodně cestovali a hodně milovali; my, kteří jsme — neřeknu trpěli, poněvadž právě utrpením jsme vždycky poznávali, že si vystačíme sami — jedině my dokážeme docenit složitost lidského citu a chápeme, jak úzce spolu souvisejí láska a přátelství.“ — Moeurs.) (Str. 177)

Ale nedá se říct, že by to byl hlavní děj, je to jeden z proudů, krevní řečiště toho obrovského tvora, který leží na pobřeží, věčného města Alexandrie.

Balthazar

Když Darley dovyprávěl první knihu, vypsal se ze své bolesti i posedlosti a konečně se s tím vyrovnal, poslal její rukopis k přečtení příteli Balthazarovi.

Ono napolo vysněné, přesto však zcela skutečné město začíná a končí v nás, má kořeny hluboko v naší paměti. Proč se tam vlastně musím večer co večer vracet, jak tady píšu u ohně z rohovníkového dřeva, zatímco egejský vítr lomcuje naším ostrovním domem, lomcuje jím a zas ho pouští ze svých spárů, a ohýbá cypřiše jako luky? Neřekl jsem toho o Alexandrii už dost? Nebo snad mám znovu propadnout snům o ní a vzpomínkám na její obyvatele? Snům, o kterých jsem se domníval, že jsou už bezpečně uvězněny na papíře, uloženy v pancéřových pokladnách paměti! (Str. 225)

Dlouho to vypadalo, že žádná odpověď nepřijde, ale nakonec ji dostal a mnohem větší a závažnější, než čekal. Balthazar mu totiž poslal Doplňující spis, plný komentářů.

A proč vám to tu k čertu vlastně všechno píšu? Vždyť je to bláznovství. Budete mi jenom mít za zlé, že vám říkám věci, které byste jako muž raději nevěděl a jako umělec snad raději nebral na vědomí všecky ty nepatrné, zapuzené pravdy, které se přesto tvrdošíjně vtírají, podvržené nápodoby našeho lidského bytí, které můžeme zastrčit jako klíč do zámku — nebo jako nůž do ústřice: jestlipak uvnitř bude perla? Kdo to může vědět? Někde však musí žít svým vlastním životem, ona zrnka pravdy, která „jen tak uklouzla“. Nikdy neříkáme pravdu, pokud na to opravdu myslíme; ta nám vždycky „jen tak uklouzne“ — jako překlep, který všecko prozradí. Rozumíte mi, vy vševěde? Ještě jsem však neskončil; navíc je mi už jasné, že nenajdu odvahu, abych vám tyhle stránky předal. Takže ten příběh dokončím aspoň sám pro sebe. (Str. 339)

Sice neví, zdali má chápat postavy jako skutečné, nebo literární, přesto doplňuje vše co zná, opravuje, vysvětluje. A je to hrozný zásah – vybudovaná stavba se hroutí jak domeček z karet, tolik toho bylo jinak, než si spisovatel myslel nebo vysnil.

Balthazarův záludný Doplňující spis, plný takových pochybností, se zarývá jako necitelný prst hned tady, hned zas jinde — vždycky ale tam, kde to bolí. Začal jsem ho celý opisovat — od začátku až do konce — pomalu a namáhavě: nejen proto, abych jasněji pochopil, čím se liší od mého vlastního podání skutečnosti, ale i proto, abych ho aspoň na okamžik dokázal vidět jako samostatný celek — jako rukopis, který existuje sám o sobě, jakožto vědomý pohled jinýma očima na události, které jsem já vykládal po svém, poněvadž právě tak jsem je prožíval — nebo ony prožívaly mne. Opravdu mi uniklo tolik věcí, které se děly kolem — skrytý význam úsměvů, náhodných slov a posunků, vzkazy čmárané prstem do vína rozlitého po stole, adresy, napsané na okraj novin, které pak někdo zase přeložil? Musím teď přetvořit všecko, co jsem tenkrát prožil, abych se dostal k samému srdci pravdy? (Str. 372)

Co teď s tím, jak se se vším vyrovnat, zpětně pochopit?

Jak tedy mám zacházet s tím množstvím utříbených údajů, abych našel jejich smysl a dokázal tak vytvořit souvislý obraz onoho neuvěřitelného města lásky a necudnosti?

To kdybych tak věděl; ano, to kdybych věděl. Naráz se mi teď objasnilo tolik věcí, že si připadám takřka na prahu nové knihy a nové Alexandrie. Všecky ty obrysy, jež jsem podle svých vzpomínek předtím načrtl a propletl jsem je jmény významných lidí, kteří tu žili Kavafise, Alexandra, Kleopatry a ostatních —, byly jednostranně zabarvené, Učinil jsem z onoho obrazu svůj vlastní žárlivě střežený majetek, jenž odpovídal skutečnosti, ovšem jen do té míry, do jaké jsem si uvědomoval pravdu o ní. Co však jsem si měl počít teď, ve světle všech těch nových pokladů — poněvadž pravda, i když nemilosrdná jako láska, musí vždycky zůstat pokladem? Měl bych posunout dál hranice původní pravdy, a sutí všech nových poznatků vyplnit základy, na kterých bych zbudoval novou Alexandrii? Nebo snad mělo rozvržení zůstat totéž, postavy zůstat tytéž — jako kdyby se jen pravda sama zvrátila ve svůj protiklad?

Po celé jaro, strávené na tomto osamělém ostrově, jsem klesal pod tíhou oněch podivných zjištění, která v tolika ohledech proměnila mé pocity — kupodivu i k tomu, co bylo předtím. Mohou snad citová hnutí být zaměřena do minulosti a zpětně ji ovlivňovat? (Str. 370)

A tak nezbývá, než se do toho vrhnout znovu.

Musím se zřejmé pokusit uvidět novou Justinu, nového Pursewardena, novou Cleu… Chci tím říci, že se musím snažit strhnout onu neprůhlednou clonu, která stojí mezi mnou a skutečností jejich činů — a kterou zřejmě vytvářejí nedostatky v mém vlastním vidění i povaze. Má závist vůči Pursewardenovi, má vášeň k Justině, můj soucit s Melissou. Všecko jen samá křivá zrcadla… Jedinou cestou jsou fakta. Musím zaznamenat všecko, co ještě vím, a pokusit se, aby to bylo pochopitelné či přijatelné pro mne samotného, třeba i s vynaložením jisté představivosti. Nebo snad lze chtít, aby fakta hovořila sama za sebe? Můžete říci „zamiloval se“ nebo „zamilovala se“, aniž byste se přitom pokoušeli uhodnout, co to znamená, uvést to do souvislostí, v kterých to vyzní věrohodně? (Str. 238)

Jak ty poznámky opravdu změnily perspektivu! Autor prochází celý děj znovu, ale úplně jiným pohledem, je to opravdu jiný rozměr. Nové postavy; Nessimova rodina a zejména jeho bratr Narúz, spisovatel Pursewarden, karneval a události které se na něm staly. Nový průřez realitou.

Protože je vše založené na získaných faktech, informacích které původně vypravěč neměl a nemohl mít, je to o dost intelektuálnější – a také sušší. Jestliže první díl byl vášnivý a emocionální, tohle je jeho protipól, rozumový.

Ale přestože je spousta věcí o dost jinak, to, že se staly a jejich přínos zůstává. Příčiny vlají ve větru, život zůstává…

Skutečně hrozné je to, že ona nutkavá vášeň, kterou ve mně roznítila Justina, měla stejnou cenu, jako kdyby byla „opravdová“; a to, co mi dala Melissa, nebylo o nic menší záhadou – po pravdě řečeno, co ta mi vlastně mohla nabídnout, ta bledá tulačka z alexandrijských nábřeží? A jak to bylo s Cleou — obohatil ji její poměr s Justinou nebo ji ožebračil? Troufám si tvrdit, že ji obohatil — nezměrné obohatil. Jsme tedy živi jen ze smyšlenek a lží? Vzpomínám si na slova, která si kdesi zapsal Balthazar svým vysokým rukopisem jazykoznalce: „Žijeme ze smyšlenek, které jsme si zvolili,“ a také: „O každém z nás platí všecko.“ Byla to slova Pursewardenova a čerpal je z vlastních zkušeností s muži a ženami, nebo prostě jen z toho, že nás bedlivé pozoroval naše počínání a jeho důsledky? (Str. 334)

Mountolive

Na rozdíl od předchozích dvou, tento díl je psaný v třetí osobě a vypravěč popisuje (převážně) osudy diplomata Mountoliva. Jako mladík se při svém studijním pobytu v Egyptě zamiloval do Leily, Nessimovy matky, navštívil jejich statek, ale pak se jejich vztah přerodil na korespondenční, vlastně ona to způsobila.

Chtěla, aby mu její obraz utkvěl v paměti zcela jasně a bez jediné poskvrny. (… ) Leila už stačila uvážit, jak převést jejich vzájemný vztah do jiné, bohatší roviny; Mountolive však ještě byl příliš mladý, než aby dokázal využít toho, co mu mohla nabídnout — pokladů představivosti. Musela mu dopřát čas, aby vyspěl. Uvědomovala si zcela jasně, že ho sice horoucně miluje, současně však že je s to se smířit s tím, že ho už nikdy neuvidí. Její láska už obsáhla i ztrátu toho, koho milovala, a dokázala se s tím vyrovnat — vyrovnat se se svou vlastní smrtí! Ona myšlenka, tak jasně vyjádřená v jejích úvahách, jí vůči němu poskytovala nesmírnou výhodu — poněvadž on se ještě zmítal v neklidných vlnách svých vlastních nelogických a zmatených citových vznětů, touhy, sobectví a všech ostatních dětských nemocí procitající lásky, zatímco ona už čerpala sílu a sebejistotu z beznadějnosti svého vlastního postavení. Její bystrý duch a rozum jí dodávaly novou a netušenou sílu. (Str. 466)

Zajímavé je, jak se Leila v minulé knize jen mihla, a teď se objevuje znovu – jako bychom se vlámali do další linie, dalšího rozměru.

Vyspívající Mountolive shledal, že ony dlouhé dopisy, psané vlídnou angličtinou nebo zas přesnou francouzštinou, mu pomáhají v dospívání, že pro něho představují jakousi neustálou výzvu. Do měkké půdy diplomatického života, který od něho v podstatě nevyžadoval víc než osobní kouzlo a zdrženlivost, zasazovala Leila myšlenky — tak jako zahradník zaráží podpěry pro popínavý hrachor. Tam, kde jedna láska zašla, vyrostla místo ní jiná; Leila se stala jeho jedinou rádkyní a důvěrnicí, jediným zdrojem povzbuzení. Aby dokázal vyhovět jejím požadavkům, naučil se dobře psát anglicky i francouzsky; a naučil se doceňovat věci, které by jinak zůstaly mimo okruh jeho zájmů — malířství a hudbu. Usiloval dozvědět se co nejvíc, aby ji o všem mohl zpravit. (Str. 469)

Zpočátku mi čtení vůbec nešlo, Mountolive mě nezajímal. Kolem poloviny se to ale významně obrátilo, události nabraly spád a každá stránka přinášela překvapivá odhalení. Je tu opět Nessim, ovšem s tajemstvím, o kterém jsme doteď neměli tušení; Pursewarden – diplomat a spisovatel, jehož sebevražda je tentokrát je vysvětlená, včetně toho, proč vypravěči Justiny odkázal 500 liber. A dokonce i na čem je založený, jak vůbec vznikl vztah oslnivé Justiny a zámožného Nessima…

„Hodlám se úplně vydat do vašich rukou. Vycházejme teď z toho, že ve věcech lásky jsme oba chladní… Chtěl bych vás požádat, abyste se podílela na nebezpečném… “

Zvláštní bylo, že když začal mluvit takhle o tom, co bylo jeho myšlenkám nejbližší, vzbudilo to v ní opravdový zájem; poprvé ho opravdu vnímala jako muže. Poprvé se mu podařilo uhodit na pravou strunu — vyznáním, které paradoxně mělo velice daleko k vyznání srdce. Ke svému údivu, starosti i potěšení si uvědomila, že ji žádá, aby s ním sdílela nejen lože, nýbrž celý jeho život, utkvělou myšlenku, na které si zakládal. Obvykle mohou takovou zvláštní a nesobeckou smlouvu nabídnout jedině umělci — žádná žena hodná toho jména však takovou nabídku nemůže nikdy odmítnout. Nežádal o její ruku — (v tom právě jeho lži předtím zapříčinily nedorozumění), nýbrž o to, aby se spolu s ním oddala daimón, kterým byl posedlý. (Str. 601)

Zase stejní lidé, stejné události, ale jinou optikou. Takže další změna perspektivy!

„To byl ten chudák Darley,“ řekla a zdvihla karty. Nessim se na ni na okamžik podíval, odhodil a ohlásil barvu. Když už chvilku hráli, začala Justina znovu tiše mluvit, jakoby sama pro sebe. „Je úplně uchvácen těmi deníky. Vzpomínáš si na to? Když měl Arnauti zlomené zápěstí, opisovala jsem mu jeho poznámky k Moeurs, takže jsou všechny mým písmem. Ty části, které nakonec nepoužil, jsme si pak dali svázat. Teď jsem je dala Darleymu s tím, že je to můj deník.“ Zkřivila tvář ve smutném úsměvu. „Darley tomu věří, a prohlašuje — celkem přirozeně —, že myslím jako muž! Tvrdí také, že moje francouzština není právě nejlepší — z toho by měl Arnauti radost, co říkáš?“

„Je mi ho líto,“ řekl Nessim rozvážně a soucitně. (Str. 609)

Je tu toho ještě mnohem víc, možná je tento díl nejplnější – ona velkolepá láska Leily a zhroucení takto vybudovaného snu, politické spiknutí a náboženské vzepětí, ironický paradox zásahu uplacené egyptské vlády… a pořád kypící Alexandrie.

A teď do toho ještě neobratně zasáhl Pursewarden, když spáchal sebevraždu a prozradil je, a svalil tak na jeho ramena ještě větší břemeno starostí se záležitostmi, o kterých Narúz vůbec nic nevěděl; donutil jeho horečnatou mysl, aby souběžně pospíchala k nekonečnu… Měl pocit, že mu to všecko přerůstá přes hlavu, že se začíná dusit pod tíhou starostí, které sám vyvolal v život. Všecko se to dalo do pohybu tak znenadání — během pouhých několika týdnů. Začínal se v něm vzmáhat pocit bezmocnosti, poněvadž jeho rozhodnutí jako by už teď ani nebyla dílem jeho vůle, nýbrž jen pouhou reakcí na tlaky, které se vytvářely mimo něj: na požadavky dějinných událostí, které ho do sebe vtahovaly jako pohyblivý písek. (Str. 618)

Clea

Tady už je posun v čase, Darley dostal pozvání od Nessima a vrací se i s jeho dcerkou do Alexandrie. Ta je uprostřed války zcela jiná – a přitom pořád stejná.

Nedalo mi to a začal jsem uvažovat o minulosti, ke které jsme se teď vraceli hustým podrostem času, po známých stezkách řeckého moře. Kolem mne ubíhala noc, stužka tmy, která se rozvíjela víc a víc. Na tváři jsem cítil vlahý mořský vítr, hebký jako liščí ocas. Ležel jsem tam mezi bděním a spánkem a cítil jsem jak mne vleče těžká olovnice paměti; jak mne k sobě táhne ono město prostoupené zelení, které má paměť zalidnila maskami zlovolnými a krásnými současně. Věděl jsem, že znovu spatřím Alexandrii, alespoň chvilkovým, prchavým pohledem duchů – jakmile si totiž uvědomíte chod času, který nemá nic společného s kalendářním časem, v určitém ohledu se z vás stává duch. V onom jiném světě jsem zaslýchal ozvěny slov, která kdysi dávno pronesly jiné hlasy, Balthazara, jak říká: „Tento svět s sebou přináší příslib jedinečného štěstí, jenže my nejsme dost vybaveni k tomu, abychom je dokázali pochopit.“ Ona děsivá moc, kterou město mělo nad svými obyvateli, mrzačíc každý cit a smáčejíc všecko v kádích svých vlastních vyčerpaných vášní; polibky o to vášnivější, že při nich máte výčitky svědomí. Posunky v jantarovém světle za zataženými žaluziemi; hejna bílých holubů, vzlétajících vzhůru mezi minarety. Ony obrazy jako by pro mne představovaly město tak, jak jsem je chtěl znovu spatřit. Mýlil jsem se ovšem — poněvadž každé nové setkání je jiné, a my si jen pokaždé namlouváme, že všechno bude jako předtím. (Str. 722)

Všichni prošli vývojem, do života města zasáhla válka. Dějově je to dost drsné, objevují se tragické nehody, nad kterými ustrnete – ale také pokračování lásky, její obroda, jak mezi Nessimem a Justinou, kteří opět slouží vyšší věci, tak mezi Darleym a Cleou.

Ani tady ovšem nechybí zpochybnění pravdy, které jsme se dobrali v předchozích částech. Třeba nový důvod Pursewardenovy sebevraždy, stejně silný jako ten předchozí. Jak to tedy bylo doopravdy? A mělo by nás to znepokojovat – nebo bychom tím měli být unešeni a podobami pravdy se probírat, jak radí Balthazar Darleymu?

Naopak, právě to zjištění by vás mělo spíš povzbudit než brzdit; myslím to, jak je veškerá pravda proměnlivá. Každý fakt může mít tisíc různých pohnutek, které budou všechny stejně opodstatněné, a každý fakt tisíc různých tváří. Je přece tolik pravd, které mají jen málo společného se skutečností! Váš úkol spočívá v tom, abyste je našel. V každém okamžiku všechna ta mnohotvárnost čeká na dosah od vás; to by vás přece mělo vzrušovat, Darley, a obdařit vaši knihu oblinami těhotné ženy. (Str. 767)

Ještě dvě poznámky:

Zaujal mě dopis od Capodistrii, popisující baronovy experimenty s homunkuly – nápadně se totiž podobá tomu, co popsal Eco ve Foucaultově kyvadle. Modrý a červený duch, král a královna, snaha otevřít schránku, dozrávání v koňském hnoji… Zajímalo by mě, co je jejich (společný) zdroj.

Když jsem si ve světle pozdějších událostí vzpomněl na Scobieho proroctví, úplně mě to posadilo:

Když o něm hovořil, ukázal mi to místo palcem na vlastních ústech: „Ret má rozštěpený a vidím ho plného drobných ran, jak leží na nějakém stole. Venku je jezero. Už se rozhodl. Pokusí se vás stáhnout k sobě. Budete na temném místě, uvězněná a neschopná se bránit. Ano, nablízku je někdo, kdo by vám rád pomohl, kdyby to ovšem dokázal. Nebude však k tomu mít dost sil.“ Clea naráz vstala a ukončila své vyprávění s výrazem člověka, lámajícího větev. „Když se dostal až sem, usedavě se rozplakal,“ dodala ještě. (Str. 885)

To je hodně silný odkaz.

Najdete tu všechno.

Mystiku, realismus, romantické vztahy i kruté konce, krásné popisy, lásku ve všech variacích, stejně jako její všemožné alternativy.

Pohádky z tisíce a jedné noci, postavy z bájí – jednooký pirát a vypravěč příběhů, postavy přecházející mezi pohlavími, tajemná kráska se zohavenou tváří, která se přerodí, zasvěcenec a lékař, který uzdravuje i zraňuje, umělkyně bez ruky. Symbolika a mytologie.

(Recenze zmiňují, že hlavní charaktery jsou nápadně podobné tarotovým kartám a asi na tom něco bude, i když Durrell to v románu nikde explicitně nezmiňuje.)

Hloubání nad životem, spisovatelstvím, tvorbou.

Bože, ty dopisy! Dravé a nevrlé, oslnivé a rozmařilé záplava slov psaných oním hustým písmem se nekonečně valila dál a dál, vyšperkovaná obrazy tvrdými jako diamant, divoké, posedlé sebezpytování plné zoufalství, vášně a výčitek svědomí. Začal jsem se třást, jak tomu v přítomnosti velkého mistra jinak ani být nemůže, třást se a mumlat si sám pro sebe. Ohromeně jsem si uvědomil, že kdybych prošel třeba celou naši literaturu, nenajdu nic, s čím bych je mohl srovnávat! Ať už Pursewarden v životě napsal jakákoli jiná mistrovská díla, ony dopisy je bez výjimky překonávaly svou zběsilou dokonalostí a obsažností, ve kterých nebyla ani stopa předchozího rozvážení! Ale proč mluvím o literatuře? Ony dopisy byly život sám, ne jeho lopotné zobrazení tou či onou formou — byly život sám, souvislý proud života, který se valil vpřed, se všemi svými žalostnými vzpomínkami, zkreslenými tím, co bychom si bývali přáli, se svými bolestmi, strachy a odevzdaností. Představa a skutečnost se tu slévaly v jedinou oslnivou vidinu dokonalé a nezničitelné vášně, která visela nad pisatelovou myslí jako temná hvězda — jako hvězda smrti! Nezměrný smutek i krása, které vyjadřoval s takovou lehkostí — ona děsivá přemíra jeho nadání — mne naplňovaly bezmocným zoufáním a radostí současně. Kolik v tom bylo krutosti a kolik bohatství? Jako kdyby se mu slova řinula ze všech pórů těla -- kletby a stony, slzy, ve kterých se mísila radost i zoufání — to všecko stmeleno v dravý a svižný hudební záznam jazyka, jemuž účel dodal dokonalosti. Tady konečně milenci stáli tváří v tvář jeden druhému, vysvlečeni do naha, obnaženi úplně beze zbytku. (Str. 858)

Román je to obří, dopadem i rozsahem (četl jsem ho půl roku, má skoro tisíc stránek…).

Mimořádný zážitek!

Odkazy: