Lawrence Durrell: Setkání s mořskou Venuší

Po skončení druhé světové války vedl Lawrence Durrell něco přes dva roky tiskárnu na ostrově Rhodos. Zajišťoval výrobu novin pro přilehlé ostrovy v několika jazycích, kromě toho ale také vnímal všemi smysly krásu i realitu tohoto kouzelného ostrova.

Znovu si uvědomuji, jako v Řecku už tolikrát, že tanec není ani tak představení, jako společný rituál — předávání nějaké tajemné moudrosti, kterou hudebník načerpal z hlubin země. Vyvěrá ven prostřednictvím tančících nohou, které vytvářejí ten prašný kruh steh za stehem, jako když se tká látka; krůček za krůčkem, jako když se staví město — a přihlížející v temnějším venkovním kruhu ten rytmus postupně také absorbují, zvítězí nad nimi pouhou silou opakování — překrývá vědomí ve vrstvách jako nánosy vzrušující barvy. Člověk je svědkem toho, jak se dav postupně připojuje k tanci, jeden divák po druhém podléhá zákonu stejně neoblomnému, jako je zákon gravitace, který na podzim nařizuje zralým listům, aby se vrhly směrem ke středu země… Tady je centrem živý kruh tančících, k němuž se ostatní naklánějí, tep zrychlený hudbou, která je sama (kdo ví?) nějakou tajemnější melodií přepsanou do strun a vzduchu, melodií, kterou hudebník vytěžil z hlubin země a ze svých rodných deziluzí. (Str. 197)

Ke Středozemí měl ostatně celoživotní vztah, před válkou žil s rodinou na Korfu (vizte knihy jeho bratra Geralda Durrella), nějaký čas žil v Alexandrii (vizte Alexandrijský kvartet). Tady se usadil na kouzelném místě, ve Ville Cleobulos (vizte foto), domku ležícím poblíž tureckého hřbitova.

Samým štěstím nenacházím slova. E. si kvůli tomu v první chvíli myslí, že se mi zařízení nelíbí. „Něco není v pořádku?“ zeptá se. Ne, všechno je v pořádku. Ale po tolika letech, kdy jsem žil z nevybalených zavazadel a dělil se o pokoje s jinými lidmi, je pro mne zážitek prostoru a soukromí tak nový, že mu budu muset znovu přivyknout. Roztahujeme v místnůstce paže a jako anténami jimi prozkoumáváme volný prostor kolem sebe, otáčíme se dokola, sedáme si tu do jednoho křesla, tu do jiného. Prostor, světlo a samotu se všemi jejich důsledky si pro sebe budu muset znovu objevit. Ticho jako by bylo prosyceno tisíci zapomenutými vůněmi — připadá mi, že vycházejí i z barevného koberce nebo ze srdečné, prosté rhodské keramiky, na níž Huber tak láskyplně zachytil tu tančící postavy, tam stříbrozelený olivovník, onde oslíka klusajícího po prašné cestě. Podobný pocit se vás zmocní, když se vám v hlavě rodí báseň, zatím nehotová, bez zřetelného tvaru; ještě dřív, než vám do tváře jako reflektor zazáří bílý papír počmáraný tuctem po chvíli přeškrtnutých slov a ochromí vás nekonečnem možností, které nabízí, a také tichem, které staví proti vašemu vnitřnímu napětí. (Str. 58)

Jak je z ukázek asi patrné, kniha je svého druhu deník, ale mimořádně bohatý. Obsahuje pasáže etnografické, stručné shrnutí historie ostrova, eseje a zamyšlení, básnické popisy. Mimochodem za iniciálou E. se skrývá Durrellova druhá žena Yvette (Eve) Cohen (foto), předobraz pro Justinu z Alexandrijského kvartetu.

Pojmenování knihy je podle sochy, která byla vylovená z moře. Její kontury jsou mořem omleté, ale ve své nejasnosti a mlhavosti je krásnější, než kdyby měla rysy ostré.

Jako by ji vyrobili z vosku a potom ji velmi rychle protáhli nad plamenem dost silným na to, aby jí rozostřil rysy, ale příliš slabým, než aby je zásadně změnil — jenom se musela vzdát původní dospělosti výměnou za znovunabyté mládí.

Rybáři ji jednoho odpoledne vytáhli z moře v sítích. Mysleli si, že do nich zachytili obzvlášť bohatý úlovek, ale byla to jen těžká mramorová socha mořské Venuše ovinutá mořskými řasami, kolem jejíž klidné bělostné tváře s nevidomýma očima se mrskalo pár vylekaných rybek jako lesklé stříbrné mince.

Teď stojí v rhodském muzeu hluboce soustředěná na svůj vnitřní svět, ve vážném zamyšlení nad během času. Dokud tu budeme, nikdy se od ní neosvobodíme, v našich myšlenkách jako by měl navždy zůstat stín jejího temného poznání — myšlenek kamenné ženy přicházející k nám jako dědictví z minulosti, jejíž největší naděje a ideály se rozpadly v prach. Za ní a skrz ni smutně prosvítá celá idea Řecka, jako nějaké rozbořené město, jako roztříštěné střepy ušlechtilé vázy, jako torzo sochy naděje. (Str. 39)

Samozřejmě jsem ji hned musel dohledat; pozor, není to Rhodská Venuše (Rhodian Venus), ale Venuše mořská (Marine Venus), fotka k nahlédnutí na blogu Michaela Haaga.

Čtení je to moc pěkné, zároveň literární hostina i pohled na krásný ostrov s dlouhou minulostí.

Odkazy:

• Setkání s mořskou Venuší v ČBDB
• Setkání s mořskou Venuší v Databázi knih

DURRELL, Lawrence. Setkání s mořskou Venuší. Praha: BB/art, 2005. ISBN 80-7341-670-0.