Lawrence Durrell: Černá kniha

Vypravěč, Lawrence Lucifer, pobývá v jakémsi hotelu v Anglii, patrně v Londýně. Obklopuje jej skupinka dalších hostů a trvalých obyvatel, z nichž každý řeší své problémy a život. Už se v nich dají zahlédnout náznaky budoucích postav dalších románů:

Román je zalidněn panoptikem postaviček, z nichž mnohé nesou až dickensovské rysy. Výborně zpracovaná je postava prostitutky Gracie umírající na souchotě (Melissa z Alexandrijského kvartetu je její reinkarnací), Jihoameričan Lobo a estét Tarquin v sobě zase mají něco z Balthasara a Pursewardena. Horace Gregory, inspirovaný postavou výše zmíněného Durrellova přítele Gawswortha, zase ožije v Avignonském kvintetu v postavě výstředního Pierse. (Str. 236, doslov Ladislava Nagyho)

Lawrence je, jak naznačuje už jeho jméno, obrazem samotného autora, tak jak se ve třicátých letech dvacátého století (kniha vyšla 1936) cítil a vlastně jak patrně i žil. Je otrávený strnulou anglickou společností, jejími rituály, předsudky, její prázdnotou a hledá východisko v umění, svobodě, divokém životě i sexu. Je to vzpoura proti konvencím. Z okolních postav je asi nejvýznamnější Gregory, jehož přístup ke stejným tématům je spíše intelektuální, než smyslový, a tvoří tak kontrast k vypravěči.

Styl knihy je značně experimentální a moderní, bohaté popisy (kterými mě autor ohromil v Alexandrijském kvartetu)

Jeho tvář působí pod klobouku jako nalakovaná, oči výrazně září. Pojď se mnou,” vyzývá mě impulzivně. „Kamaráde, utečeme za sluncem.“ Po těch slovech zvrátí hlavu, jako kdyby hledal nové planety a souhvězdí. Je úplně proměněný. Jeho chůze nabírá na rytmu. Pak ale začne znovu sněžit, z oblohy padají záludné bílé saze, a jeho nadšení je ta tam. Z jeho kroků se vytratila melodie. Astronomická mana se jako poprašek usazuje na našich obočích. Vítr prohnal hřebík mými spánky. Dusím se. Pomalý, stupňující se otřes, způsobený našemu světu světem mrazu. Vydáváme se k domovu. Za žaluziemi září světla, tlumeně, bez náznaku slavnosti. Noskové svíčky, plovoucí v miskách dětinské vody a střežící mrtvé tváře spících novorozeňat. Sníh vyje a píská v dlouhých betonových chodbách, dusí vůli i touhu. Vlak prozkoumává nejzazší výspy galaxie a přitom opisuje neviditelnou hranici. Venuše a Uran na nás blikají přes bílé lány jako majáky. Spirálovité mlhoviny sahají dál a dál jako broky z nějaké vesmírné brokovnice. (Str. 80)

se střídají s introspektivními pasážemi, filozofickými zamyšleními nad smyslem existence, silnými zážitky i citacemi z Gregoryho deníku. Stejně tak fragmentární je i čas, pohybujeme se mezi současností a vzpomínkami. Vlastně celá ta (ne)struktura evokuje svobodu, alespoň tvůrčí a myšlenkovou.

• Černá kniha v ČBDB
• Černá kniha v Databázi knih
• recenze Veronika Krajíčková, iLiteratura

DURRELL, Lawrence. Černá kniha. Praha: Odeon, 2014. ISBN 978-80-207-1589-0.