„Jsi mi ty pěknej panáček, jen co je pravda!“ řekl Sowerberry, zacloumal přitom Oliverem a vlepil mu pohlavek.

„Nadával mé mamince,“ hájil se Oliver.

„No a kdyby, tak co na tom, ty lotřisko jedno nevděčný?“ namítla paní Sowerberryová. „Ta si to zaslouží, co o ní říkal, ba ještě horší věci.“

„Nezaslouží,“ odporoval Oliver.

„Zaslouží!“ stála na svém paní Sowerberryová.

„To je lež!“ ohradil se Oliver.

Z očí paní Sowerberryové vyhrkl příval slz.

Tento příval slz neponechával panu Sowerberrymu žádnou volbu. Každému zkušenému čtenáři musí být naprosto jasné, že kdyby byl s nejvýš přísným potrestáním Olivera i jen okamžik váhal, byl by podle všech dosavadních zjištěných případů manželských kontroverzí býval surovec, nelidský manžel, sprostá kreatura, bídné mužské pimprle a mnoho jiných roztomilých charakterů, tuze četných, abychom je mohli v mezích této kapitoly vyjmenovat. Máme-li k němu být spravedliví, byl, pokud sahala jeho moc – tuze rozsáhlá nebyla – chlapci přátelsky nakloněn; snad proto, že to bylo v zájmu jeho podniku, snad proto, že jeho žena neměla chlapce ráda. Ale příval ženiných slz mu neponechával žádnou jinou možnost, dal tedy Oliverovi na místě výprask, který uspokojil i samu paní Sowerberryovou a učinil následující páně Bumblovo použití obecní hole poněkud zbytečným. (Str. 75)

Oliver Twist je sirotek, jeho matka zemřela při porodu, a výchova v sirotčinci pod dozorem krutých a hamižných kreatur je tak hrozná, že Oliver nakonec – následkem dalších událostí – uteče do Londýna. Tam se ho ujme Žid Fagin, který už podobných chlapců má celou armádu, vycvičenou na pouliční krádeže. Naivní a nezkažený Oliver je při první krádeži pronásledován, ale se štěstím se dostane do péče laskavého pana Brownlowa. Ovšem ne nadlouho, zločinci ho na ulici poznají a unesou a pokračují v jeho výcviku. Další zlom přijde při nočním pokusu o vykradení venkovského domu, Oliver je postřelený a ponechaný svému osudu.

Děj se bohatě proplétá, objevují se tajemná dědictví, zavilí pronásledovatelé, nemoci, ba dokonce vražda. Pro Olivera ale vše dopadne dobře.

Dickensova tvorba spadá žánrově do realismu, v knihách ukazuje a kritizuje situaci společenských vrstev, jednak chudiny (a sirotků), jednak zločineckého podsvětí. Jak obtížné je vymanit se, jaké následky to přináší. Je vidět dobrá znalost, u podsvětí třeba bohatým využitím pouličního žargonu, u chudiny a sirotků je to Dickensova vlastní zkušenost (jako dítě musel už dvanáctiletý pracovat a protloukat se).

Noc byla ledově studená. Sníh ležel na zemi zmrzlý v tvrdou tlustou kůru, takže rezavý vítr, který venku skučel, mohl navát jedině kupy závějí, které se usadily v odlehlých uličkách a koutech, a jako by si svůj hněv tím vztekleji vybíjel na každé oběti, kde prostě jakou našel, divoce je metal v kotoučích do výše, roztáčel je do tisícera mlžných vírů a rozprašoval je do vzduchu. Ponurá, černá, třeskutě mrazivá, byla to noc pro dobře bydlící a dobře živené, aby se sesedli kolem veselého ohně a děkovali Bohu, že jsou doma – a pro hladomřivé ubožáky bez přístřeší, aby si lehli a umřeli. V takový čas zavírá na našich pustých ulicích oči mnoho hlady vysílených vyvrženců, kteří je, ať už spáchali jakékoli zločiny, stěží mohou otevřít ve světě krutějším. (Str. 222)

Jazykovou nadsázku a náladu jsem už zmínil, ještě doplním, že charaktery jsou hodně černobílé, Oliver je takový čistý andílek, Fagin i Sikes prohnilí skrz naskrz, o Monksovi nemluvě. Plus obvyklý antisemitismus, kdy hlava zločinecké sítě je starý odporný Žid…

Ale nejspíš i ta polarita je schválně, aby bylo vidět, kdy se Oliver dostal z bahna do ráje:

A co teprve, když přišla neděle! Jak docela jinak trávil ten den proti tomu, jakým způsobem ho trávíval až dosud! A ke všemu jak šťastně – jako všechny ostatní dny v ten věru blažený čas! Předně šli ráno do toho kostelíčka, kde do oken šuměly zelené haluze a venku zpívali ptáci a kam nízkým portálem vanul svěží libý vzduch a plnil prostou budovu vonným dechem. Chudí lidé byli tak pečlivě oblečení a čistí a klečeli na modlitbách tak vroucně, že účast na společném shromáždění pro ně zjevně byla radostí, a nikoli tíživou povinností; a třebaže zpěv byl tak neumělý, byl procítěný a zněl (alespoň uším Oliverovým) melodičtěji než všechno, co kdy v životě slyšel v kostele předtím. Potom byly zase procházky jako obyčejně a navíc četné návštěvy v čistých domcích dělného lidu. A večer předčítal Oliver z bible jednu dvě kapitoly, na které se celý týden pečlivě připravoval, a výkon této povinnosti v něm budil hrdost a potěšení větší, než kdyby býval sám duchovní. (Str. 314)

Odkazy: