(…) žádal-li Kristus skutečně od svých učedníků, aby konali to, co učil v Kázání na hoře — a tedy zda může, nebo nemůže křesťan, chcete-li zůstat křesťanem, jít k soudu, účastnit se ho, odsuzovat lidi nebo hledat v něm ochranu, zda se křesťan může, nebo nemůže, pokud chce zůstat křesťanem, účastnit vlády, užívat násilí proti svým bližním; a co je teď nejdůležitější otázkou, při všeobecné vojenské povinnosti, která se týká všech — zda se křesťan může, nebo nemůže, pokud chce zůstat křesťanem, zavázat — proti Kristovu přímému zjevení — k budoucím činům, které se přímo protiví učení, a účastnit se vojenské služby, připravovat se k vraždění lidí nebo je konat? (Str. 30)

To, jak podivně (dnes by se řeklo „kreativně“) s tímto přikázáním zachází církev, ochotná žehnat zbraním a podporovat válku:

Přikázání proti smilnění skutečně uznávají, a proto nikdy, v žádném případě, neuznávají, že by smilstvo nebylo zlem. Církevní kazatelé nikdy neukazují na případy, v nichž by se přikázání proti smilstvu mělo porušit, a vždycky nabádají k tomu, že je třeba se vyhýbat příležitostem, které uvádějí člověka v pokušení, aby smilnil. S přikázáním neprotivit se je to ale jinak. Všichni církevní kazatelé znají případy, kdy toto přikázání může být porušeno. A učí to i lidi. A nejenomže neučí vyhýbat se těmto pokušením, z nichž hlavní je přísaha, ale sami ji konají. Církevní kazatelé nikdy, v žádném případě, nehlásají porušení nějakého jiného přikázání. Avšak vzhledem k přikázání neprotivit se učí přímo to, že není třeba brát tento zákaz příliš doslovně, že nejenom není třeba tento příkaz zachovávat, ale že jsou podmínky či okolnosti, v nichž je třeba činit přímo opak – totiž soudit, bojovat, popravovat. A tak se při zákazu neprotivit se zlu násilím hlásá ve většině případů to, jak jej obejít. Plnění tohoto přikázání, říkají, je velmi těžké a je projevem dokonalosti. Ale jak by to nebylo náročné, když jeho rušení nejen že se nezakazuje, ale přímo se podporuje, protože se přímo žehná soudům, žalářům, dělům, ručnicím, vojákům a bitvám. (Str. 34)

Připomíná myslitele, kteří si téhož všimli již před Tolstým – od Petra Chelčického přes kvakery až po Williama Lloyda Harrisona a Společnost pro ustálení míru mezi lidmi.

A podivuje se jednotnému přístupu všech kritiků.

Odsouzení všech světských spisovatelů, jak ruských, tak i cizích — jakkoliv je jejich tón a způsob odůvodnění rozdílný — v podstatě dochází k jednomu a témuž podivnému nedorozumění, totiž k tomu, že Kristovo učení, jehož jedním cílem je neprotivit se zlu násilím, se nám nehodí, protože vyžaduje změny našeho života.

Kristovo učení se nehodí, neboť kdyby bylo uskutečněno, nemohl by náš život trvat déle; jinými slovy: kdybychom započali život dobrý, jak nás učil Kristus, nemohli bychom pokračovat v životě špatném, jak žijeme a zvykli jsme si žít. O otázce neprotivit se zlu násilím nejenže se neuvažuje, ale pouhá připomínka, že v Kristově učení je obsažen požadavek neprotivit se zlu násilím, se už pokládá za dostatečný důkaz o nemožnosti celého učení. (Str. 39)

Církev sama, údajně nutná k vyložení učení, vlastně nemá opodstatnění.

Ale církev je svatá, církev je založena Kristem. Bůh nemohl ponechat lidem, aby vykládali jeho učení libovolně, proto ustanovil církev. Všechna tato tvrzení jsou tak dalece nesprávná a neodůvodněná, že se člověk stydí je vyvracet. Z ničeho, mimo tvrzení církví, není nikde vidět, že by Bůh nebo Kristus zakládali něco tomu podobného, co církevní hodnostáři rozumí slovem církev. V evangeliu je svědectví proti církvi jako vnější autoritě zcela patrné a jasné na tom místě, kde se praví, aby učedníci Kristovi nikoho nenazývali učiteli a otci. Ale není nikde řečeno nic o tom ustanovení, které církevní hodnostáři nazývají církví. (Str. 45)

Jak může být tak pokrytecká a připouštět zabíjení?

Slevit z požadavku ideálu znamená nejenom zmenšit možnost dokonalosti, ale — zničit ideál samý. Ideál působící na lidi není někým vymyšlený, ale je to ideál, který každý člověk nosí v duši. Jenom tento ideál úplné nekonečné dokonalosti působí na lidi a povzbuzuje je k činnosti. Zmírněná dokonalost pozbývá své působivé síly na lidskou duši.

Kristovo učení má sílu jenom tehdy, vyžaduje-li úplnou dokonalost — tedy splynutí božské bytosti — nalézající se v duši každého člověka s vůlí Boha, tedy spojení syna s Otcem. Jenom toto osvobození Božího syna, žijícího v každém člověku, od živočišného — a jeho přiblížení se k Otci — je život podle učení Kristova. (Str. 60)

Je třeba také říct, že tato publikace není kompletní Tolstého kniha, ta má téměř pět set stránek a často se v ní myšlenky opakují, ale pečlivý výbor Petra Chelčického Hradila. I tak jsem ji nepřečetl celou, skončil jsem po první části. Ne snad proto, že by byla nečitelná, ale protože jsem to podstatné dozvěděl a ani křesťan, ani obdivovatel Tolstého nejsem.

Každopádně uvědomil jsem si ještě jednu věc – jak nebezpečné pro církev musely být překlady bible do místních jazyků a to, že si ji lidé mohli číst sami a přemýšlet nad ní. Mohli by na takové rozpory přicházet sami… Ostatně Tolstého z pravoslavné církve také exkomunikovali jako kacíře.

Odkazy: