Především Anna; někde jsem zahlédl poznámku, že nevěděla co chce, ale tak to rozhodně nebylo. Jednak po prvním setkání s Vronským odjela a soustředila se na zachování svého manželství, jednak – když se s ním opět setkala – nakonec dala přednost intenzivní, osudové lásce bez ohledu na následky.

Ale Dolly teď byla ohromena onou pomíjivou krásou, jaká bývá v ženách jen ve chvílích lásky a kterou teď nalezla ve tváři Annině. Celý její zjev – výrazné dolíčky ve tvářích a na bradě, tvar rtů, úsměv, který jako by poletoval kolem tváře, zář očí, ladnost a rychlost pohybů, plné tóny hlasu, dokonce způsob, jak zpola hněvivě a zpola přívětivě odpověděla Veslovskému, když ji žádal o dovolení, aby směl vsednout na jejího hřebce a naučit ho cvalu na pravou nohu – vše bylo nesmírně půvabné. A nejspíš to sama věděla a těšilo ji to. (str. 168, díl II)

To byla ohromná odvaha a skok do neznáma, okolnosti ji ale zahnaly do bezvýchodné situace. Manžel odmítl rozvod; syna, kterého milovala, jí nenechal, a navíc všechny její další děti podle zákona opět připadnou manželovi, přestože jejich skutečný otec bude někdo jiný; její společenský život přestal existovat, všichni ji odsuzovali a odmítali s ní i jen mluvit, jediný kdo jí zbyl byl Vronský.

„Jen ty dvě bytosti miluju, a přitom jedna vylučuje druhou. Nemohu mít oba, a to jediné potřebuju. A když tohle není, na ničem už nezáleží. Všecko je mi jedno, úplně. Nějak to už dopadne, a proto o tom nemohu mluvit, nerada o tom mluvím. A tak mi nic nevyčítej a neodsuzuj mě. Ty si ve své čistotě neumíš představit, jak trpím.“ (Str. 196, díl II)

A když se zdálo, že jeho láska opadá (nebyla to pravda, ale co na tom, zoufalá mysl vidí to, čeho se bojí), nezbylo jí už vůbec nic…

Když pak o samotě sama přemýšlela o tom pohledu, který vyjadřoval právo na svobodu, dospěla k stejnému závěru jako vždyk vědomí vlastního pokoření. On má právo odjet, kdykoli a kamkoli chce.

Nejen odjet, ale i opustit ji. Má všechna práva, ona nemá žádná. Ale protože to ví, neměl to dělat. Ale co udělal? Podíval se na ni a tvářil se při tom chladně a přísně. Dá se to ovšem těžko určit, těžko postihnout, jenže nic takového se dříve nedělo, a ten pohled znamená mnoho. Ten pohled nasvědčuje, že nastává ochlazení.

A třebaže se ujistila, že nastává ochlazení, přece nemohla nic dělat, nemohla nijak změnit svůj vztah k němu. Mohla si ho udržet jen a jen láskou a půvabem, stejně jako dříve. A stejně jako dříve, mohla horlivou činností ve dne a morfiem v noci přehlušovat děsivé myšlenky, co se stane, jestliže ji přestane mít rád. (Str. 219, díl II)

Ostatně osudový vztah to byl pro oba, vždyť Vronský při její nemoci spáchal (neúspěšně) sebevraždu a na konci, kdy jeho život pro něj ztratil jakýkoliv smysl, se vydal jako dobrovolník do války.

Ano, pořád jedno a totéž. Všichni, matka, bratr, všichni pokládali za nutné plést se mu do jeho srdečních záležitostí. To vměšování ho popouzelo k hněvu, ač ten pocit jindy neznal. Co je jim po tom? Proč si každý myslí, že se o něho musí starat? A proč mu nedají pokoj? Proto, že vidí, že je to něco, co nedovedou pochopit. Kdyby to byl obyčejný, přízemní poměr, jaký je ve vyšší společnosti běžný, nechali by ho na pokoji. Cítí, že bje to něco jiného, že to není pouhá hříčka, že ta žena je mu dražší než život. A právě tohle nechápou a to je zlobí. Ať už náš osud je a bude jakýkoliv, my sami jsme si jej stvořili a nestěžujeme si na něj, říkal si Vronskij, a zájmeno my, to byl on a Anna. Vida, oni nás budou poučovat, jak máme žít! Nemají ani potuchy, co je štěstí, nevědí, že bez té lásky pro nás není ani štěstí, ani neštěstí, že bez ní není život.

Zlobil se na všechny dotěravce právě proto, že v hloubi duše cítil, že oni, ti dotěravci, mají pravdu. Cítil, že láska, která ho víže k Anně, není chvilkové opojení, které mine, jako míjejí milostné poměry ve vyšších kruzích, kdy nezanechávají v životě jednoho ani druhého jiné stopy kromě příjemných či nepříjemných vzpomínek. Cítil plně, jak mučivá je situace jeho i její, jak obtížné bude skrývat svou lásku před zraky celé společnosti, jimž jsou vystaveni, lhát a klamat, lhát, klamat, chytračit a neustále myslit na jiné, zatímco vášeň, která je poutá, je tak mocná, že oba nemyslí na nic jiného než na svou lásku. (Str. 175, díl I)

Druhá velmi výrazná postava je Levin, šlechtic spjatý s venkovem, svérázný a nespolečenský, odmítá se zúčastnit veřejných funkcí, promýšlí specifika Ruska, rolnický vztah k půdě a k práci:

V čem vlastně boj záležel? Bil se o každý groš (a nemohl jinak – stačilo, aby ochabl ve své energii, a už by se mu nedostávalo peněz na výplatu dělníkům), kdežto oni usilovali o to, aby mohli pracovat klidně a příjemně, totiž tak, jak byli zvyklí. Šlo mu o to, aby každý dělník odpracoval co nejvíce, přitom aby o všecko dbal, aby se snažil nerozbít mlýnek, pohrabovačku, mlátičku, aby myslil na to, co dělá. Ale dělník chtěl pracovat co možná příjemně, odpočívat si a především pracovat bezstarostně a nedbale, bezmyšlenkovitě. Letos v létě to Levin viděl na každém kroku. Posílal sekáče, aby pokosili jetel na sušení, a vybral k tomu špatné děsjatiny prorostlé trávou a pelyňkem a nevhodné na semeno – a oni mu posekali nejlepší jetel na semeno, vymlouvali se, že jim to poručil správce, a utěšovali ho, že to bude krásné seno. Avšak Levin věděl, že to je tím, že tyto děsjatiny se dají snadněji kosit. Posílal na louku obraceč sena, ale polámali jej už při prvních řádcích, protože dělníka nebavilo sedět na kozlíku pod mávajícími křídly stroje. A Levinovi říkali: „Nedělejte si starosti, ženské to zobracejí na to šup.“ Pluhy byly nevyhovující, protože dělníka nenapadlo spustit zvednuté krojidlo a tahal pluh násilím, takže týral koně a ničil půdu. A Levin měl při tom zůstat klidný. (Str. 304, díl I)

Zkouší jim navrhovat nové postupy a vzájemnou spolupráci, ale neustále naráží:

Parta Fjodora Rezunova ovšem nepřeorala před setbou pole pluhem, jak bylo dohodnuto, a vymlouvala se na nedostatek času. Chlapi se sice dohodli, že se bude pracovat na nových zásadách, ale pozemek ovšem nenazývali společným, nýbrž propachtovaným „za polovic“. Rolníci i sám Rezunov častokrát Levinovi říkali: „Pěkně byste dostal za pole peníze, a měl byste svatý pokoj a my taky.“ Kromě toho rolníci neustále odkládali pod rozmanitými záminkami smluvenou stavbu kravína a stodoly na tomto pozemku a otáleli až do zimy.

Surajev ovšem chtěl pronajatou zelinářskou zahradu rozdělit po kouscích mezi rolníky. Zřejmě pochopil docela nesprávně podmínky, za kterých mu byl pozemek pronajat, a vypadalo to, že je pochopil úmyslně nesprávně. Levin rozprávěl s vesničany a vysvětloval jim, jaké budou mít výhody z celého podnikání, ale často cítil, že naslouchají jen tóninám jeho hlasu a přitom mají jistotu, že jim může povídat, co se mu zlíbí, a stejně se nedají ošidit. Zvlášť to cítil, když mluvíval s nejchytřejším z nich, s Rezunovem. Viděl, jak mu oči jen hrají, a co to mělo znamenat? Rezunov se mu posmíval a přitom byl pevně přesvědčen: dá-li se někdo ošidit, jistě to nebude on, Rezunov. (Str. 321, díl I)

V pozdějších kapitolách a v druhém dílu se trápí nad svou (ne)vírou, rodinou… není těžké poznat v něm samotného Tolstého.

Pokud jde o styl, vyprávění je obšírné a rozmáchlé, barvité, obrazy vyvstávají před očima, ale tak pomalé… a problémy šlechty tak vzdálené. Tyhle dva aspekty pro mě byla opravdu náročná kombinace, ke čtení jsem se častokrát nutil a knihu neodhodil jen proto, že patří k základním dílům světové literatury.

Je v ní všechno – propracovaná psychologie, několik příkladů rodin více či méně problematických (rozvrat u Karinových, zavírání očí u Oblonských, práce na ideálu u Levinových), spousta zamyšlení nad morálkou, vykreslení úřednických tahanic a politikaření, život vojenských důstojníků a hledání smyslu života.

Překvapilo mě, že po smrti Anny následuje ještě několik desítek stran, ale vlastně byly zapotřebí, jednak se v nich uzavřely další osudy, jednak – a především – je v nich zachycené prozření Levinovo,

Otočil se, popadl hůl a rychle zamířil k domovu. Při dělníkových slovech, že Fokanyč žije pro duši, podle pravdy, podle vůle Páně, najednou odněkud houfně vyrazily nejasné, ale závažné, dosud uzavřené myšlenky, zavířily Levinovi v hlavě, všechny mířily k společnému cíli a oslňovaly ho svým jasem. (Str. 340, díl II)

jeho nalezení víry a cesty jak svůj život žít správně a v souladu.

Bude se pořád ještě zlobit na kočího Ivana, ještě se bude hádat, bude nevhod vyslovovat své názory, ještě bude hradba mezi svatyní jeho duše a ostatními, dokonce i jeho ženou, bude jí zrovna tak zazlívat své obavy a potom litovat, ještě nebude rozumově chápat, proč se modlí, a přece se bude modlit – ale jeho život, celý jeho život bez zřetele k tomu, co by se s ním mohlo stát, každý jeho okamžik nejenže už teď není nesmyslný, jako byl dříve, ale obsahuje nepochybný smysl dobra a je na něm, aby jej do života vložil! (Str. 360, díl II)

To je pravé završení celé knihy.

Za zmínku stojí ještě ilustrace Rastislava Michala, jemné a citlivé kresby, které se ke knize výtečně hodí:

Odkazy: