Wuwejův zápisník

Gustave Flaubert: Paní Bovaryová

10.04.2020 21:18, Wu | knihy | výběr z knih | komentáře -

obálka Gustave Flaubert: Paní BovaryováStyl Gustava Flauberta je velmi lakonický, a to i v případě, že popisuje romantické pohledy po krajině.

Bylo slyšet hučení sléváren, do něhož zaznívala jasná zvonkohra z kostelů, které se tyčily v mlze. Holé stromy na bulvárech tvořily mezi domy fialové houští a střechy lesknoucí se deštěm se nestejně zrcadlily podle výšky čtvrtí. Občas zavál vítr a odnášel mraky k návrší Sainte-Catherine jako vzdušné vlnobití, které se tiše láme o útesy. (Str. 230)

Tak zkratkovitý a přitom tak plný! Pár slov a obraz vystupuje před očima, stejně jako impresionistické malby vyvstávají z tahů štětce.
(O souvislosti s impresionisty se zmiňuje i řada rozborů.)

Stejným způsobem, barvitě a nezaujatě, popisuje i lidi a jejich osudy. Přitom ale věrně zachycuje každé hnutí mysli. A tak spolu s ním postupně sledujeme, jak se se Ema Bovaryová, která se provdala za venkovského lékaře Charlese Bovaryho, postupně mění a propadá do spirály lží, nevěr a dluhů, až k tragické sebevraždě.

Jak to vlastně začalo? Možná jejím vyrůstáním v klášteře, určitě ale čtením pokleslé a vřelou láskou přeplněné literatury.

Byla v nich jen samá láska, milenci, milenky, pronásledované dámy omdlévající v opuštěných besídkách, postilióni zabíjení na každé přepřahovací stanici, koně ztrhaní k smrti na každé stránce, temné hvozdy, zarmoucená srdce, přísahy, vzlyky, slzy a polibky, loďky v měsíčním svitu, slavíci v hájích, páni chrabří jako lvi, mírní jako beránci, ctnostní, jací se už nerodí, vždy dobře oblečení a prolévající moře slz. (Str. 37)

Poté, co klášter opustila a vrátila se k otci na statek, nabyla dojmu, že žádné takové city a nádherné vášně neprožije. Když se o ni ale Charles začal ucházet, svitla jí naděje a do manželství se pustila jako na krásnou plavbu.

Někdy ji napadalo, že toto mají být vlastně nejkrásnější dny jejího života, líbánky, jak se tomu říká. K vychutnání jejich půvabu by nejspíš bylo třeba odjet někam do zemí se zvučnými jmény, kde se po svatbě tak sladce lenoší! V poštovních dostavnících za modrými hedvábnými záclonkami se pomalu jede příkrými cestami vzhůru za zvuku postiliónovy písničky, kterou vrací horská ozvěna zároveň s cinkáním kozích zvonků a s temných duněním vodopádu. Když zapadá slunce, vdechuje člověk na pobřeží zátok vůni citroníků. Potom večer na terase vily jsou novomanželé sami, s propletenými prsty hledí na oblohu a dělají plány. (Str. 38)

Jenže realita nejsou sny, princové jsou jen v pohádkách, a Charles byl bohužel jen průměrný:

Charlesovy řeči byly ploché jako chodník na ulici a defilovaly v nich ve všedním hávu ty nejobyčejnější myšlenky, které nevyvolávaly ani dojetí, ani smích, ani snění. Když ještě bydlel v Rouenu, nebyl, jak říkal, nikdy zvědavý na pařížské herce a nešel se na ně podívat do divadla. Neuměl plavat ani šermovat, ani střílet z bambitky a jednou jí nedokázal vysvětlit jakýsi jezdecký termín, na který narazila někde v románu.

Muž má přece všechno znát, vynikat v nejrůznějších činnostech, zasvěcovat ženu do hloubek vášně, do jemností života, do všech tajemství! On ji však ničemu neučil, nic neznal, po ničem netoužil. Myslel si, že je šťastná, a ona mu zazlívala ten pohodlný klid, tu rozšafnou těžkopádnost i samo štěstí, které mu poskytovala. (Str. 38)

Ne že by ji snad býval dokázal uspokojit někdo vznešenější, vedle ideálu neobstojí nikdo, ale asi by jí iluze vydržela déle. Jenže bylo to naopak, a každá událost rozjitřovala touhu a zvyšovala napětí. Jako ples na zámku:

Druhý den se dlouze vlekl. Procházela se po zahrádce, chodila sem a tam po stejných cestičkách, zastavovala se před záhony, před špalírem stromů, před sádrovým farářem a užasle hleděla na všechny ty věci z dřívějška, které tak dobře znala. Jak už je ten ples daleko! Kdo jen to zatlačuje do takové dálky předvčerejší ráno a včerejší večer! Výlet na la Vaubyessard vytvořil v jejím životě hlubokou trhlinu, jako někdy bouřka udělá za jedinou noc průrvu v horách. Ale nakonec se s tím smířila; nábožně uložila do prádelníku své krásné šaty i atlasové střevíčky, které měly podrážku žlutou od navoskovaných parket. Její srdce bylo jako ty střevíčky: při letmém styku s bohatstvím na něm ulpělo něco, co se nedá smazat. (Str. 51)

A vedle toho Charles, tak přízemní, tak ubohý.

Šel jí stále víc na nervy. S přibývajícím věkem se choval stále méně vybraně: při moučníku rozřezával zátky prázdných lahví, po jídle si jazykem olizoval zuby, když jedl polévku, vydával při každém polknutí mlaskavé zvuky, a jak začínal tloustnout, zdálo se, že jeho beztak malé oči ustupují v odulém obličeji až ke skráním. (Str. 57)

Ema se čím dál více utíká do samoty, a i když se zamiluje, zpočátku je to láska platonická a její konec se zvolna vytratí.

Přesto však plameny dohořívaly, buď že se zásoba vyčerpala, anebo že je přílišné nakupení udusilo. Nepřítomnost pozvolna vyčerpala lásku, zvyk potlačil lítost a zář požáru, která barvila její bledou oblohu do ruda, se pokryla stíny a postupně zmizela. Při svém otupeném svědomí považovala dokonce odpor k manželovi za touhu po milenci, palčivost nenávisti za žár lásky. Ale vichřice vála dál a vášeň shořela na popel, nepřicházela žádná pomoc, nesvitlo žádné slunce, ze všech stran byla úplná tma a ona zůstala ztracená v děsivé zimě, která ji prostoupila. (Str. 113)

Pak se objeví Rodolphe, nalezne v ní zalíbení – a ona podlehne.

Konečně tedy bude mít ty radosti lásky, to horečné štěstí, ve které už přestala doufat. Vstupuje do nádherného světa, kde všechno bude jen vášeň, extáze, milostné šílenství; obklopovalo ji modravé nekonečno, v její mysli se třpytily vrcholky citu, všední život se objevoval až v dálce, docela dole ve stínu, jen v mezerách mezi těmi výšinami.

Tehdy si vzpomněla na hrdinky knížek, které četla, a lyrické legie těch cizoložných žen se jí rozezpívaly v paměti sesterskými hlasy, které ji okouzlovaly. Sama se náhle stávala jakousi skutečnou součástí těch smyšlenek, uskutečňovaly se její dlouhotrvající sny z mládí, neboť nyní se může počítat tomu typu milovnic, kterému nejvíce záviděla. Kromě toho pociťovala Ema také ukojení své pomstychtivosti. Copak se dost nenatrpěla? Nyní však došla vítězství a láska, tak dlouho potlačovaná, z ní tryskala s radostným kypěním. Oddala se jí bez výčitek, bez obav, bez rozporů. (Str. 144)

A tak dál. Rozervané srdce a přepjatá dobročinnost, mezitím Charlesův velký neúspěch s operací koňské nohy a další despekt, narození dítěte – a pramalý zájem o něj, a konečně další vztah, v němž může svou vysněnou roli hrát znovu a ještě lépe:

Léon poprvé zakoušel rozkoš z nepopsatelné křehkosti ženské elegance. Nikdy se nesetkal s tak půvabným způsobem řeči, s tak zdrženlivým oblékáním, s takovým držením těla dřímající holubice.

A což to není dáma ze společnosti a ještě k tomu vdaná? Zkrátka milenka, jak má být?

Dovedla tak měnit nálady, byla střídavě tajuplná či veselá, žvatlavá či zamlklá, horoucí či bezstarostná, že v něm vzbuzovala tisícerá přání, rozněcovala pudy nebo probouzela vzpomínky. Byla milenka všech románů, hrdinka všech divadelních her, neurčitá ona všech svazků veršů. Nalézal na jejích ramenech jantarový odstín Odalisky v lázni, nosila dlouhé živůtky feudálních hradních paní, podobala se také Bledé ženě z Barcelony, ale především byla Anděl! (Str. 232)

Hraje ji bez ohledu na náklady. Její naivita je až neuvěřitelná… a konec nevyhnutelný.

Ema je samozřejmě hlavní postava, zatímco Charles je v podstatě vedlejší, ale vidíme celou řadu dalších postav a postaviček, které jsou jedna horší než druhá. Nejodpudivější pro mě byl pan Homais, lékárník. Žvanivý, ambiciózní, s měšťáckou morálkou a slepou samolibostí, píšící ohnivé články a nesoucí pochodeň pokroku… Vadil mi víc než úlisný obchodník a lichvář Lheureux, jehož směnky přivedou doktorovy na mizinu.

Čtenáři pochopitelně vyvstane otázka, kdo je vinen, kdo to způsobil (ovšem Flaubert je dalek toho, aby jakkoliv naznačil svůj názor). Byla to opravdu jen Ema sama? Nebo její výchova? Mohl za to Charles? Pokrytecká společnost? To si ale musí posoudit každý sám. Kniha každopádně patří mezi vrcholná díla realismu a stojí za to ji přečíst a promyslet.

Ale pozor, ačkoliv román je studie přízemních lidí a nesplnitelného snu o románové lásce, je zároveň docela drsný a několik stránek popisu umírání před očima zoufalého manžela a malého dítěte se nečte úplně dobře.

Odkazy:

nakladatelství Academia, Praha 2008, ISBN 80-7362-020-0, cena 119 Kč

12345
1586546280000

Informace

Kontakt

Google search

Témata

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online