Trosečníci, padající do moře, jsou váleční zajatci ve válce Severu proti Jihu. Inženýr Cyrus Smith, námořník Pencroff, novinář Gedeon Spilett, mladík Harbert, černošský sluha Nab a inženýrův pes Top, věznění v obleženém Richmondu, využili situace a za strašlivé bouře uprchli v balónu. S velkým štěstím se zachránili na ostrově, bohužel však bez inženýra, ten i s Topem spadl daleko před souší. Jako robinsoni nemají žádné vybavení a začátky jsou opravdu nuzné. Když – jako zázrakem – najdou inženýra živého, začíná se tím série podivných náhod a nevysvětlitelných pomocí, kterých se jim dostává.

Hlavní je ale samozřejmě jejich osidlování ostrova vlastními silami; jsme svědky postupného budování cihlářské pece, cihel a hliněného nádobí, pece na tavení železné rudy, kovářské dílny, loveckých nástrojů. Pomocí zmíněného nitroglycerinu vyhodí do vzduchu část skalního okraje jezera, sníží jeho hladinu a najdou tak jeskyni, v níž si zařídí obydlí Žulový dům, pěstují rostliny a obilí, chovají zvířata… Úplná idyla to ale není, zejména když k ostrovu připlují piráti a rozpoutá se boj o holé životy. A pak samozřejmě ona záhadná bytost – kdo to je, jak může být tak mocný a kde se ukrývá?

O encyklopedičnosti jsem se už zmínil, další problém je opravdu bezhlavé sesypání zvířat z celého světa na jednu hromadu, bez ohledu na to jestli někdy mohou být pohromadě nebo ne, stejně jako rostliny. Ondřej Neff v komentáři knihy píše, Ať se přihlásí, komu to vadí. Je to prostě „učencův žert“, zdaleka ne jediný v Podivuhodných cestách Julese Verna. Můj dvanáctiletý kontrolní vzorek to ale viděl jinak a a vadilo mu to hodně (a já tak viděl pořádný rozdíl mezi vzdělaností dnešních dětí a tím, co jsem před lety věděl já). Mně zase vadily geologické zázraky nebo podivnosti (obří jeskyně v žule?).

Dosti širokým otvorem v rozrušené skále vnikal proud světla a zaplavoval nádhernou jeskyni. Její levá část byla devět metrů vysoká a široká a třicet metrů dlouhá. Pravá část však byla obrovská. Její klenba se zdvihala aspoň pětadvacet metrů vysoko. Na několika místech byla podpírána nepravidelně rozmístěnými žulovými sloupy, připomínajícími pilíře chrámové lodi v katedrále. Opřena o tyto pilíře, skláněla se klenba někde v obloucích a jinde se zvedala gotickým žebrovím a ztrácela se v temnotě, v níž byly sotva znatelné oblouky, vyzdobené množstvím výčnělků, visících dolů a vytvářejících z klenby podivnou směs architektury byzantské, románské a gotické. A to vše bylo dílo přírody. Jedině ona vyhloubila tuto kouzelnou Alhambru v žulovém masívu.

Také mě trochu překvapovaly velkorysé rozměry – šedesát kilometrů široký ostrov, řeka široká skoro dvacet metrů, žulová stěna vysoká 90 metrů.

Vysoká stěna, o níž jsme už hovořili, tyčila se do výše devadesáti metrů, měla všude hladký povrch a ani nejmenší dutina v ní neposkytovala možnost dočasného úkrytu. Byla to svislá stěna z velmi tvrdé žuly, kterou vlny nikde nenarušily. Nad jejím vrcholem létala celá hejna mořských ptáků, nijak nepoděšených přítomností člověka, který jejich samotu vyrušil zřejmě poprvé. Mezi tímto vodním ptactvem poznal Pencroff množství chaluh velkých, druhu to racků, a také malé žravé racky chechtavé, hnízdící v dutinách skal. Jeden výstřel vyslaný do hejna by jich byl zabil několik najednou. K výstřelu je však třeba pušky, a tu ani Pencroff, ani Harbert neměli. Ostatně tito rackové i chaluhy se nehodí k jídlu a ani jejich vejce nejsou dobrá.

Kapitola sama pro sebe jsou dobové představy; vycvičení orangutana v sluhu nebo zdivočení osamoceného člověka tak, že se prakticky přemění ve zvíře, to opravdu těžko.

Víra ve vědu a pokrok je přirozená, bylo to století objevů a Verne jejich nadšený propagátor, ale to, jak se projevovala mezi kolonisty – jako bezmezný a bezhlavý obdiv k Cyrusi Smithovi -, bylo přehnané. Oni sami o sobě nebyli nic?

Tak by se dalo pokračovat ještě dlouho; kniha má zkrátka spoustu potíží, které dětem nemusí vadit, ale pro dospělého je to nanejvýš nostalgický výlet za ztraceným dětstvím.

Odkazy: