Předtím, než si konečně přečtu Neffovu monografii o životě a díle zakladatele vědeckého románu, jsem si chtěl připomenout Vernův styl. Váhal jsem mezi Tajuplným ostrovem (ten jsem ale jako jediný četl poměrně nedávno), Dvěma roky prázdnin (jenže po prolistování jsem je vyhodnotil jako příliš pro mládež) a Ocelovým městem. Pro něj mluvil i nevelký rozsah, takže výsledek je jasný. Jak jsem se ovšem později dozvěděl, nebyla to úplně nejlepší volba, protože zrovna tuhle verneovku napsal někdo jiný a Verne ji jen přepracoval. Každopádně styl je jeho a o to mi šlo.

Děj je vcelku prostý, francouzský doktor hygieny Sarrasin získá obrovské dědictví a rozhodne se je věnovat výstavbě města snů, města podle posledních zásad zdravého života, města úspěšného, výkonného a šťastného.

„‚Pánové, mezi příčiny nemocí, bídy a smrti, jež nás obklopují, musíme počítat jednu, které přikládám velkou důležitost. Jsou to bídné hygienické podmínky, v nichž žije většina lidstva. Lidé se stahují do měst a bydlí tam společně v domech zbavených často vzduchu a světla, těchto dvou nezbytných podmínek života. Toto nakoupení lidí se stává často skutečným semeništěm infekce. A ti, kteří v něm nenajdou smrt, jsou aspoň postiženi na zdraví. Jejich pracovní schopnost se snižuje a společnost tím ztrácí velké množství práce, které by se mohlo velmi užitečně využít. Proč bychom se, pánové, nepokusili o nejmocnější prostředek přesvědčování, o příklad? Proč bychom nespojili všechny síly své představivosti a nevytvořili plán vzorného města na přísně vědeckých podkladech? (Ano. Ano. To je pravda!) Proč bychom na to nevěnovali kapitál, který máme k dispozici, nezaložili takové město a neukázali je světu jako názorné poučení?‘ (Ano. Ano. Bouřlivý potlesk.)“ (Str. 27)

Jeho negativní německý protějšek a vzdálený příbuzný Schultze vybojuje polovinu dědictví a natruc postaví své Ocelové město. Obrovskou továrnu a zároveň pevnost, přísně hierarchicky řízenou, plnou disciplíny, ohně a železa.

Jak je vidět, v knize se promítají témata, která tehdy ve společnosti rezonovala. Soudobé rasové teorie, národy a jejich stereotypy (Francouzi jako dobří tanečníci, německá disciplína). Také dozvuky prusko-francouzské války – Verne například zmiňuje výši válečného odškodnění a vlastně celý knižní konflikt je mezi těmito dvěma národy a jejich myšlenkami.

Pro Verna je typická výkladovost; v každé jeho knize najdeme obšírné pasáže, popisující vědecké objevy, technické vynálezy nebo výrobní procedury. Ne náhodou mluvil o vědeckých románech, byl obrovský popularizátor vědy. Tady je důvěra ve schopnosti vědy nesmírná, bez jediné skvrnky pochybností. Francouzské město je bezchybné (o pár desítek let později je podobně nadšený Skinner ve svém Walden Two).

Zároveň se ale Vernovi daří udržet spád a napětí. Zkušeně používá dialogy, krátké kapitoly děj posouvají kupředu, barvité popisy svého čtenáře připoutají.

Další nepřehlédnutelná věc je důsledná černobílost charakterů, doktor je dobrácký a čistý v myšlenkách i činech; Schulze nezměrně sobecký a skrznaskrz panovačný; Marcel pracovitý, oddaný a neporazitelný...

„Marcel byl v tom neustálém ruchu neúnavný. Byl všude a vždy první. Kdekoli se naskytla teoretická nebo praktická nesnáz, dovedl ji ihned překonat. Bylo-li třeba, vyhrnul si rukávy a obratem ruky ukázal, jak na to. Jeho autoritu všichni bez reptání uznávali a jeho příkazy do puntíku plnili.“ (Str. 110)

Černobílost ovšem literatuře pro mládež nelze vyčítat. Spíše mě zajímá, jestli Verne své knihy tak také psal, nebo jestli mířil na dospělé obecenstvo (ale to se určitě od Ondřeje Neffa dozvím).

Co dodat závěrem? Zavzpomínal jsem si na své čtenářské mládí, ocenil spád knihy… ale Verna už číst patrně nebudu.
(Nanejvýš ještě ten Tajuplný ostrov.)

Odkazy:

• Ocelové město na Wikipedii
• Ocelové město na ČBDB

nakladatelství Albatros, Praha 1989, ID 13-799-89, cena 25 Kčs (tehdy)