Na začátku navštíví profesora Burrise dva jeho bývalí žáci. Oba prošli válkou, jejich původní plány, pokud nějaké měli, jsou dávno pryč, a teď přemýšlejí, co se svým životem. Po úvodních zdvořilostech a lehké konverzaci se ukáže, proč vlastně přišli – chějí si promluvit o profesorově zmínce o jistém druhu utopické komunity. Profesor upadá do deprese, neboť ačkoliv se celý život považuje za učitele, setkává se opakovaně především s tím, že žákům uniká to podstatné a pamatují si kdejakou hloupost, vtípek nebo postranní poznámku. A ta utopie? Probůh, znával sice člověka, který se o to zajímal a snad i zkoušel komunitu založit, T. E. Fraziera, ale kde je mu konec? Když ale studenti vyrukují právě s Frazierovým článkem, profesor kapituluje, prohledá ročenky a nakonec ho najde. Včetně adresy – Walden Two, R. D. 1, Canton.

Druhý Walden? Zní to neuvěřitelně, že by se mu to přece jen podařilo? Burris přislíbí, že Frazierovi napíše a optá se, koneckonců by si na Burrise mohl pamatovat. Odpověď přijde brzy, včetně pozvání na návštěvu. Protože profesoru zbývá pár dní volna, než začne další výuka, skutečně se s oběma studenty, jejich dívkami a také se svým častým oponentem filozofem Castlem, na expedici vypraví.

Je se na co dívat. Komunita zjevně funguje, a funguje skvěle. Ať už jde o vědecké (experimentální) metody při chovu zvířat, pěstování plodin, o stavebnictví nebo umění, všechno vzkvétá.

Velkou část zabírá disputace mezi Frazierem a Castlem o filozofii, etice takovéhoto experimentování se společností, jestli se nejedná o fašismus, o roli zakladatele – nedrží vše pohromadě on, třeba v skrytu a nevědomky? Castle si svůj závěr udělá, zařadí Walden do škatulky a spokojeně odjíždí, zatímco Burris si odváží zmatek, fascinaci, pochyby i nadšení.

(Na zakončení celé utopie jsem byl obzvlášť zvědavý, to bývá častý kámen úrazu a zkušení spisovatelé obvykle ukáží na to, jak snadno lze komunitu zničit, jak málo stačí.)

Pokud jde o fungování a myšlenky, je to samozřejmě poplatné době a náhledu na chování člověka.

„‚(...) But when a particular emotion is no longer a useful part of behavioral repertoire, we proceed to eliminate it.‘
‚Yes, but how?‘
‚It's simply matter of behavioral engineering,‘ said Frazier.“ (Str. 93)

Víra v možnost ovlivnit cokoliv prostředím a výchovou, resp. behaviorálním inženýringem, je pěkná, ale vrozené tendence jsou silnější, než si behavioristé přáli a všechno změnit nejde. Snaha potlačovat soutěživost by ovšem prospěla kterékoliv společnosti:

„‚(...) We carefully avoid any joy in a personal triumph which means the personal failure of somebody else. We take no pleasure in the sophistical, the disputative, the dialectical.‘ He threw a vicious glance at Castle. ‚We don't use the motive of domination, because we are always thinking of the whole group. We could motivate a few geniuses that way – it was certainly my own motivation – but we'd sacrifice some of the happiness of everyone else. Triumph over nature and over oneself, yes. But over others, never.‘“ (Str. 103)

Tradiční výuce odzvonilo (a to autor ještě neměl ani tušení, co udělají se světem počítače a internet)

„We solve the problem of the lecturer by dispensing with him. The lecture is a most inefficient method of diffusing culture. It became obsolete with the invention of printing. It survives only in our universities and their lay imitators, and a few other backward institutions.“ (Str. 36)

Skinner si také dobře uvědomuje, že izolování se by byla cesta do pekla:

„You must remember that we aren't really cut off from the world and don't want to be. Our art and literature, our movies, our radio, and our occasional excursions outside the community keep us in constant touch with American life. A complete break would be more trouble than it's worth. Also, it would be unfair to our children to make them feel out of place or ill at ease among outsiders.“ (Str. 30)

Dost děsivé pro mě byly představy o péči o malé děti. Ve věku do jednoho roku se je snaží chránit před infekcemi, jsou v jeslích (pořád?) a rodiče je vídají jen chvílemi.

„‚What about the parents?‘ said Castle at once. ‚Don't parents see their babies?‘
‚Oh, yes, so long as they are in good health. Some parents work in the nursery. Others come around every day or so, for at least few minutes. They take the baby out for some sunshine, or play withit in a play room.‘“ (Str. 87)