Jan Cimbura je idealizované a poetické vyprávění o jihočeském sedlákovi, jeho ryzím charakteru a životních peripetiích. Nejprve byl na vojně, ale o tom nerad mluvil, po návratu sloužil jako čeledín u sedláka Kovandy, kde se mnoho naučil a po letech se mu stal spíše společníkem

„Dobře. – Víš, že tě mám jako svého, bratra bych radši neměl, než tebe. Nadešla chvíle, kdy už sloužit nemusíš. Už dnes jsi víc na cestách než doma. A každý chce jen Cimburu. ‚Ale Cimbura ať s námi jede.‘ říkají mi do očí, když vyjednávají. Necítím se zahanben, protože uznávám, že’s poctivý jako já – rozvážný jako já, moudrý jako já; ale také vím, že’s silnější než já a proto i srdnatější a odvážnější než já. – Pravda je, s tebou se jede bezpečněji než se jezdívalo se mnou. Jsi nejen výborný kočí, ale pod mým vedením stal se z tebe i dokonalý hospodář. Nejsi větroplach, nejsi povrchní a vrtkavý, máš trpělivost s polem, není ti líno pětkrát, šestkrát po sobě pole vláčet, až je kypré jako mech a sypké jako popel – pak teprve dovolíš síti. Lidé mají důvěru v tebe a proto měšťáci zjednávají si tebe i na práce polní. (… ) Vím, že’s pohodlný v myšlení, všecky tvé myšlenky upírají se hlavně na přítomnost; a proto já za tebe myslím na budoucnost. Dosloužíš u mne do svatého Martina, jak se sluší a patří. – Do té doby všecko s tebou opatřím. Dáme udělat vůz a já ti dám naň potřebné dříví, Ty jen od práce koláři a kováři zaplatíš, pluhy a brány koupíme, kočár vybereš si v Praze, a až to všecko bude, vyjedem do Netolic – poslední neděli v říjnu – to je silný trh koňský – pojedeme a odstěhuješ se do Písku a počneš formanit na vlastní pěst.“

Sedlák pronesl řeč klidně a vážně. Z jeho slov bylo cítit, jak dlouho se obíral myšlenkou, jak v něm zrála, rostla, až si ho celého podmanila. – Promyslil všecko důkladně, rozvážil i rozpočítal a teď jenom čekal, co Cimbura odpoví. (Str. 65)

Jeho síla byla legendární, stejně jako jeho mírnost a pronikavé myšlení; přestože nebyl studovaný, svou zemitou moudrostí a jasnou, promyšlenou řečí si získával pozornost i stoupence. Ba nebál se diskutovat se samotným knížetem.

Inu, idyla. Čtení je to velmi příjemné, jako pohlazení, a už po pár stránkách si uvědomíte, že vám to něco připomíná. Babičku. Jen se nejedná o starou moudrou ženu, ale hrdého sedláka. Jinak je vše podobné, víra, války, venkovský život, dokonce i pan kníže tu je.

V Cimburovi autor opěvuje sedlácké ctnosti, a samozřejmě je idealizuje (Široká a váhavá je povaha selská na jihu, hluboká jako řeka klidně tekoucí. – Širokou a rozvážnou řečí se prozrazuje ve střídmosti. (Str. 106)). Vysvětluje proč byly cesty široké, meze volné a klásky se nechávaly dětem bezzemků, stejně tak seznamuje čtenáře se vzájemnou pomocí, jakou si sedláci automaticky poskytovali v dobách nouze:

To se přihodilo v každém statku, v každé chalupě. Blíženská láska nahrazovala pojišťovnu proti uhlu i krupobití, nouzovou akci, státní i zemské subvence. Hůře bylo pak v letech pozdějších, kdy kroupami byla zničena ne jedna ves, ne jeden okres, ale celé kraje písecký i táborský. A tehdy ani stát ani země nestačily. A opět byli jsme svědky skvělého případu, kdy za mořem v srdci vystěhovalou českých zaplála stará láska k rodnému českému jihu – přes oceán pomocnou ruku podávali, ne holou, ale přeplněnou dolary… Tak Putimi se zase pomohlo a Putimáci pomoc přijali vděčně sice, ale při tom důstojně a sebevědomě, zvláště, když viděli, že ji dárci poskytují ochotně a radostně. Okolní sedláci dávali, ale nepokořovali. Nečekali, až si z Putimě pro obilí přijedou. Sami je do bílých, čistě vypraných pytlů lněných naměřili a jako by je dlužní byli, sami do Putimě vlastním potahem vezli. – Velcí velkým, malí malým pomáhali. (Str. 277)

Cíl, se kterým se Baar ostatně netajil, bylo vytvořit legendární postavu, vzor jihočeského sedláka. Kniha je ale založená na skutečných jménech a situacích, proto se můžete podívat na chalupu, kde se Cimbura narodil, na statek Kovandův i Cimburův i na další skutečná místa. Jen skutečný Cimbura nebyl ani zdaleka tak skvělý, i když silák a obr byl.

Nic nepodceňoval, žádná práce nebyla mu malichernou, ničím neopovrhoval, ale bystře všecko pozoroval. Studoval přímo hospodářský dobytek na svém statku a naučil se mu rozumět, pochopit, co chce a co si přeje, co mu schází, čeho potřebuje. Ve stádu svých zvířat postřehl jednotlivce svárlivé, jiné žárlivé, poznal krotké a tiché, lenochy i pilné, zdravé i zárodkem nějaké nemoci stižené – a podle toho s nimi jednal. Spory rovnal, choré a raněné léčil a ošetřoval a o všecky se otcovsky staral. (Str. 132)

Co mě zaujalo byly ozvěny a důsledky politických událostí, dohledával jsem si válku v roce 1866, Windischgrätze u Hradce, který byl v knize zmíněn, i pozdější události. Také kombinace urputného staromilství s občasným přijímáním užitečných novinek. A ještě mě nepříjemně překvapil nepokrytý antisemitismus ke konci…

Každopádně Cimburu rozhodně doporučuji; patří do široké skupiny knih, oslavujících staré dobré časy. A špetku rustikální nostalgie si nejspíš v sobě neseme všichni.

Odkazy:

• Jan Cimbura v Databázi knih
• Jan Cimbura v ČBDB
• o Cimburovi na webu Putimi
• Kniha ke stažení na webu Městské knihovny v Praze

BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha: Městská knihovna v Praze, 2011.