Wuwejův zápisník

Jindřich Šimon Baar: Jan Cimbura

30.03.2021 19:15, Wu | knihy | komentáře -

obálka Jan CimburaJan Cimbura je idealizované a poetické vyprávění o jihočeském sedlákovi, jeho ryzím charakteru a životních peripetiích. Nejprve byl na vojně, ale o tom nerad mluvil, po návratu sloužil jako čeledín u sedláka Kovandy, kde se mnoho naučil a po letech se mu stal spíše společníkem

„Dobře. – Víš, že tě mám jako svého, bratra bych radši neměl, než tebe. Nadešla chvíle, kdy už sloužit nemusíš. Už dnes jsi víc na cestách než doma. A každý chce jen Cimburu. ‚Ale Cimbura ať s námi jede.‘ říkají mi do očí, když vyjednávají. Necítím se zahanben, protože uznávám, že’s poctivý jako já – rozvážný jako já, moudrý jako já; ale také vím, že’s silnější než já a proto i srdnatější a odvážnější než já. – Pravda je, s tebou se jede bezpečněji než se jezdívalo se mnou. Jsi nejen výborný kočí, ale pod mým vedením stal se z tebe i dokonalý hospodář. Nejsi větroplach, nejsi povrchní a vrtkavý, máš trpělivost s polem, není ti líno pětkrát, šestkrát po sobě pole vláčet, až je kypré jako mech a sypké jako popel – pak teprve dovolíš síti. Lidé mají důvěru v tebe a proto měšťáci zjednávají si tebe i na práce polní. (… ) Vím, že’s pohodlný v myšlení, všecky tvé myšlenky upírají se hlavně na přítomnost; a proto já za tebe myslím na budoucnost. Dosloužíš u mne do svatého Martina, jak se sluší a patří. – Do té doby všecko s tebou opatřím. Dáme udělat vůz a já ti dám naň potřebné dříví, Ty jen od práce koláři a kováři zaplatíš, pluhy a brány koupíme, kočár vybereš si v Praze, a až to všecko bude, vyjedem do Netolic – poslední neděli v říjnu – to je silný trh koňský – pojedeme a odstěhuješ se do Písku a počneš formanit na vlastní pěst.“

Sedlák pronesl řeč klidně a vážně. Z jeho slov bylo cítit, jak dlouho se obíral myšlenkou, jak v něm zrála, rostla, až si ho celého podmanila. – Promyslil všecko důkladně, rozvážil i rozpočítal a teď jenom čekal, co Cimbura odpoví. (Str. 65)

Jeho síla byla legendární, stejně jako jeho mírnost a pronikavé myšlení; přestože nebyl studovaný, svou zemitou moudrostí a jasnou, promyšlenou řečí si získával pozornost i stoupence. Ba nebál se diskutovat se samotným knížetem.

„Milý Cimburo,“ – rozvažoval kníže, „marno stavět se proti proudu. My jsme oba starosvětští lidé, vy jste ještě starší než já, ale musíte uznat, že život se stále více zaplétá, že žádá i podává víc a mladí, ti se mu snadno přizpůsobí i řečí i krojem i celým způsobem života veřejného i soukromého. Pokrok, pokrok je to.“

„Chyba, pane kníže, není to pokrok – klam a šalba je to. Pravda, že čím dál jsou lidé studovanější a učenější i u nás zde. Od těch dob, co Ražicemi dráha ponejprv projela, mnoho se změnilo. Roste vzdělanost, ale hlásí se bezděky sama otázka, roste-li s ní stejnou měrou i mravnost! Dobře už třicet let čtu noviny. Ale jednu věc v nich pozoruji, čím dál, tím více nacházím v nich zprávy o podvodech, krádežích, žhářství, vraždách a sebevraždách. Někde něco není v pořádku. Tak se mému selskému rozumu zdá, že se vzdělává stále jenom hlava a zanedbává srdce. Rozum se brousí, ale srdce otupuje. Přemýšlím o tom směru a vidím, že čím dál hůře bude. Po vzdělání, školách, novinách, knihách všecko se sápe, jako by to platilo všecko a zatím to se mi nezdá nejprvnější věcí. Tou je v životě poctivost, střídmost, pravdymilovnost a zbožnost, to je základ štěstí, s tím musí jít vzdělání ruku v ruce, jinak svede člověka na scestí.“ (Str. 286)

Když zemřel jeho přítel z vojny Piksa a zanechal po sobě vdovu Marjánku, děti i statek, začal tam Cimbura vypomáhat. Na smrtelné posteli Piksovi slíbil, že bude poručníkem jeho dětem, a žena sama na statek stačit nemohla… nakonec se s Marjánkou oženil a na statek se nastěhoval.

Od rána do večera bylo ho vidět cosi kutit na dvoře. Svým pomalým, váhavým, na pohled loudavým krokem přecházel ze stájů pod kůlnu – do stodoly, vlídným slovem čeledínovi i služce práci ukládal, sám s nimi o práci se dělil, je opravoval i poučoval, a protože marného slova nikdy nepromluvil a zbytečného kroku neudělal – s ničím spěchat nemusil. Ani půl roku nehospodařil Cimbura – a statek už to poznal.

Koně zgrošovatěli, hovězímu dobytku krátká srst zaleskla se jako hedvábí, stromy stály prořezány a okopány, pluhy, brány a vozy opraveny čekaly pod kůlnou, jen zapřáhnout a vyjet.

Marjánka, žena, neuměla také zahálet. Jako muž nechodil ani do kovárny na táčky, ani šel-li k sedláři s opratí, nezůstal tam celé půldne, tak ani ona netoulala se po „hrátkách“. Když s ní spadla část těžkého břemene při dobytku, pilné ruce její sáhly po jehle a niti, a když zašila vše na sebe, muže, děti i chasu, předla vlnu a pletla punčochy. Okna u Cimburů leskla se jako křišťál, za nimi zelenal se muškát, voněly balsamíny a bělaly se záclonky. (Str. 110)

Tak začalo jeho další životní období, rodinné, s dětmi které vyženil i později s dětmi vlastními.

Tak po čtyřicátém až roku věku zaplatil Cimbura životu všelidskou daň a prožil pozdní jaro své lásky. Děti se mu narodily, pominula podivná přecitlivělost a nejasná roztouženost srdce i duše. – Všecko se v něm vykvasilo, vyjasnilo a jasný – čirý jako zdravé víno zbyl Janu Cimburovi životní názor na další pouť životní. Z hodného manžela stal se přepečlivý, něžný otec a stále starostlivý hospodář. Za největší radost a rozkoš považoval v prázdných chvílích, kochati se se svými synky. (Str. 122)

A život šel dál, chvíle šťastné i nešťastné, pohromy i vzájemná pomoc, soudržnost selská… až čas zbavil Cimburu jeho síly, ale i pak hrával si s dětmi a při tom je učil, předával selské ideály…


Inu, idyla. Čtení je to velmi příjemné, jako pohlazení, a už po pár stránkách si uvědomíte, že vám to něco připomíná. Babičku. Jen se nejedná o starou moudrou ženu, ale hrdého sedláka. Jinak je vše podobné, víra, války, venkovský život, dokonce i pan kníže tu je.

V Cimburovi autor opěvuje sedlácké ctnosti, a samozřejmě je idealizuje (Široká a váhavá je povaha selská na jihu, hluboká jako řeka klidně tekoucí. – Širokou a rozvážnou řečí se prozrazuje ve střídmosti. (Str. 106)). Vysvětluje proč byly cesty široké, meze volné a klásky se nechávaly dětem bezzemků, stejně tak seznamuje čtenáře se vzájemnou pomocí, jakou si sedláci automaticky poskytovali v dobách nouze:

To se přihodilo v každém statku, v každé chalupě. Blíženská láska nahrazovala pojišťovnu proti uhlu i krupobití, nouzovou akci, státní i zemské subvence. Hůře bylo pak v letech pozdějších, kdy kroupami byla zničena ne jedna ves, ne jeden okres, ale celé kraje písecký i táborský. A tehdy ani stát ani země nestačily. A opět byli jsme svědky skvělého případu, kdy za mořem v srdci vystěhovalou českých zaplála stará láska k rodnému českému jihu – přes oceán pomocnou ruku podávali, ne holou, ale přeplněnou dolary… Tak Putimi se zase pomohlo a Putimáci pomoc přijali vděčně sice, ale při tom důstojně a sebevědomě, zvláště, když viděli, že ji dárci poskytují ochotně a radostně. Okolní sedláci dávali, ale nepokořovali. Nečekali, až si z Putimě pro obilí přijedou. Sami je do bílých, čistě vypraných pytlů lněných naměřili a jako by je dlužní byli, sami do Putimě vlastním potahem vezli. – Velcí velkým, malí malým pomáhali. (Str. 277)

Cíl, se kterým se Baar ostatně netajil, bylo vytvořit legendární postavu, vzor jihočeského sedláka. Kniha je ale založená na skutečných jménech a situacích, proto se můžete podívat na chalupu, kde se Cimbura narodil, na statek Kovandův i Cimburův i na další skutečná místa. Jen skutečný Cimbura nebyl ani zdaleka tak skvělý, i když silák a obr byl.

Nic nepodceňoval, žádná práce nebyla mu malichernou, ničím neopovrhoval, ale bystře všecko pozoroval. Studoval přímo hospodářský dobytek na svém statku a naučil se mu rozumět, pochopit, co chce a co si přeje, co mu schází, čeho potřebuje. Ve stádu svých zvířat postřehl jednotlivce svárlivé, jiné žárlivé, poznal krotké a tiché, lenochy i pilné, zdravé i zárodkem nějaké nemoci stižené – a podle toho s nimi jednal. Spory rovnal, choré a raněné léčil a ošetřoval a o všecky se otcovsky staral. (Str. 132)

Co mě zaujalo byly ozvěny a důsledky politických událostí, dohledával jsem si válku v roce 1866, Windischgrätze u Hradce, který byl v knize zmíněn, i pozdější události. Také kombinace urputného staromilství s občasným přijímáním užitečných novinek. A ještě mě nepříjemně překvapil nepokrytý antisemitismus ke konci…

Každopádně Cimburu rozhodně doporučuji; patří do široké skupiny knih, oslavujících staré dobré časy. A špetku rustikální nostalgie si nejspíš v sobě neseme všichni.

Odkazy:

BAAR, Jindřich Šimon. Jan Cimbura. Praha: Městská knihovna v Praze, 2011.

12345
1617124500000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online