„Řekla bych, že lidé v městech sotva tuší, jak hraje počasí na jejich pocity a nálady, že je oproti nám vnímají asi tak na dvacet procent, leda při úvaze - mám si vzít pršiplášť, nebo to vydrží? Jejich nálady jsou odvislé víc od novin, rozhlasu a televize, žijí v soustředěné palbě slov, v každodenních smrštích informací, v záplavách tónů a obrazů, v dobrovolně přijatém obklíčení drbů a krátkodechých panik, drobných trablů, nadějí, a radůstek, například když seženou maso na pravé roštěnky aneo pytlík citrónů. Nejsem si jista - zvlášť ne v těchto dnech - že jim závidím. Tady se žije podstatně jinak, klidněji, jaksi loudavěji, a den se zdá mít víc než čtyřiadvacet hodin; informace o světě a jeho současných dějinách sem doléhají z dálky, jakoby zředěny a procezeny pásmy lesů, takže tu nepůsobí s onou bezprostřední a otřesnou naléhavostí jako v lidnatých centrech. Zato počasí tu má význam zcela mimořádný: začínám si uvědomovat, že jsme na něm až fatálně závislí, do značné míry jako každý živý tvor v těchhle pustinách - jako lesní zvěř. A to je červenec, jak to bude vypadat na podzim - v zimě!“ (Str. 98)

Krajina je krásná, pohádkové údolí, ale jenom když je pěkně. Když se Šumava zakaboní, začne pršet, válí se mlhy, z nichž vystupují strašidelné příznaky, je najednou všechno jinak. Výstižně to oběma nadšencům popsal hajný Saska:

„To všechno začne až později, hlavně na podzim. Najednou se člověku začne stýskat a je to pořád horší, až k zbláznění! Nemáte představu, jak se tady člověku stýská, šumavský stesk je jako jíl a nedostanete ho ze sebe ničím, ani chlastem... zničeho se vám tu všecko zprotiví, ani se nemůžete podívat na strom nebo na potok, chce se vám až zvracet z téhle trávy, z toho věčného šumotu a lijáků a bouřek, vy jste tu ještě žádnou nezažila, ale dočkáte se, tady je to kanonáda - nad námi je u lesa taková studna, já nevím, čím to je, ale neprojde tu ani jediná bouřka, aby do ní neudeřil blesk - a to by to tu člověk nejraději zapálil a práskl do bot, utek někam do roviny a mezi lidi, najednou si tu připadá jako ztracenej a na konci světa, který ďas mě sem zandal?“(Str. 64)

Život v Liščím mlýně rozhodně není žádná idyla, ale kniha má kouzlo. Idylické vyprávění z ní dělá nadšení, vytrvalost a láska. A humor. Když se Petrovi s Ludmilou nepodařilo podojit kozu, rozhodnou se ji odvézt k původní majitelce a požádat o instruktáž:

„Znamenitý nápad, okamžitě jsem souhlasila, jenomže - nikdo si nedovede představit, co to obnáší, vestrkat, vecpat, vtlačit, vtěsnat, vpěchovat, eventuálně vpáčit soptícího satyra na zadní sedadlo automobilu! Hrůza! Už při prvním zaburácení motoru propadla koza úplnému paroxysmu a vznesla se téměř vertikálně do vzduchu. A když jsme ji vlekli ke dvířkám vozu, začala současně mečet, močit i kálet, bobky se z ní sypaly jako mince z vypáčeného forbesu - užasli jsme, kde se toho v ní tolik bere - a její dramatický nářek rval osrdí.
Pro pár chlapů, kteří se právě vraceli z lesa na oběd, to musela být podívaná vpravdě povyrážející: muž a žena, doktor filozofie a promovaná pedagožka, cpou kozu do stařičkého vehiklu!“ (Str. 145)

Snad jenom scéna, kdy starý dům navštíví dcera původních majitelů, žijící v tehdejším západním Německu, působí neorganicky. Ale chápu to jako úlitbu režimu.

Úlitba režimu by mohlo být i to, že doktor filozofie jde pracovat rukama, že vstřícně hledí na prosté lidi, že si rád vyslechne filozofování každého z nich. Ale také nemuselo, může to zrovna tak být příklon filozofa k realitě nebo prostě jeho nátura. Proto to zmiňuji jen v této postranní poznámce.