„S téměř směšným nadšením se dnes oddávám všem původním praktikám, které umožňují vyhnout se použití stroje či vozidla: sekání dříví, rozdělávání ohně, hodinová procházka za účelem nákupu jednoho litru mléka, a s přesností přitom zakouším příslušnou vzdálenosti či potřebnou námahu. Chci cítit déšť, zimu, mlhu; potkávat zvířata a vzpomenout si přitom na příběh o Miškovi, malém medvídkovi z lesa. Představuji si, že se marně prodírám houštím, cesta se ztrácí, obklopují mě znepokojivé zvuky a právě se snáší noc; pod vysokými stromy se setkávám s dávnou hrůzou a šplhám podél bystřiny až k poslední obydlené usedlosti.“ (Str. 25)

Kniha by mohla těžit z rozporu mezi tímto spočinutím a aktivním životem, ale rozpor je to spíše zdánlivý, Florence sama má víceméně jasno. Ani to, že bude pomáhat drahám s jejich kampaní a vlastně je podporovat v likvidaci lokální dopravy, v žádné velké duševní konflikty nevyústí. Apropos, dráhy - kniha je tak pojmenovaná a recenze se na ně soustředí, na jejich úpadek, mně to ale připadá podružné. Hlavní téma je touha po starých dobrých časech a úpadek společnosti, vlaky jsou jen kulisa a ilustrace.

„Mám ráda rytmus vlaku, krajina se odvíjí jako film z kotouče. Nepřerušovaný pohyb soupravy skrz města a venkovskou krajinu člověku dává pocit, jako by se vznášel mimo čas. Řidiči v autě klade okolní svět do cesty překážky: semafory, křižovatky, dopravní zácpy, a ty ho drží při zemi. Ten, kdo cestuje po železnici, klouže po skutečnosti; ve vagonu si žije svobodným životem, může tam spát, pracovat, jíst, snít, pak si protáhne nohy v uličce a jeho pohled stále spočívá na pohybujícím se obraze, obloha, kopce, průmyslová předměstí, vodní kanály.“ (Str. 37)

Výrazné jsou změny rychlosti děje, klidné zpomalení a přemýšlivé úvahy na venkově prostřídá bleskový několikařádkový průlet časem v Paříži. To, jak poetické pocity ve Florence vyvolávají návraty na venkov, ukazuje, že nejsou realistické, že je to sice krásná, ale pouhá iluze.

„Pokaždé když se tyto obrazy objeví, rozdmýchají ve mně prvotní představu štěstí, odlišnou od toho, co jsem se naučila později, nezničitelnou, přítomnou na dně mého vědomí. Okouzlení v mžiku křísí donekonečna se prostírající krajinu, dospělé s chraplavými hlasy, válečnými šrámy a velkolepým chrakterem, kteří beze spěchu hovoří o tom, co je zajímá. Jsou to vzpomínky jako z pohádky, v kulisách z hlíny a ze dřeva se odvíjejí v rytmu klapajících dřeváků, zvířata žijí u lidí - krávy ve stáji, králící v kotcích - a hned vedle je velký les, kde se skrývají skřítci a elfové.“ (Str. 117)

A tak je pochopitelné, že ji nesmírně rozčilují drobné změny, místní pokrok, lampa veřejného osvětlení.

Konec knihy je příliš umělecky vystavěný až vykonstruovaný, nicméně tématu přiměřený. Nemůžu říct, že bych byl nějak zvlášť uchvácený zpracováním svých oblíbených útěků z města, nejsem ale ani zklamán.