„Oba dva, jak otec, tak syn, byli umínění a příliš citliví. Vezmeme-li v úvahu Waltovu potřebu kontrolovat a Chrisovu přemrštěně nezávislou povahu, polarizace byla zcela nevyhnutelná. Chris se Waltově autoritě po celá studia na střední i na vysoké škole v překvapující míře podřídil, uvnitř se však celou dobu užíral. Mnoho času strávil rozjímáním nad tím, co považoval za otcovy morální nedostatky, nad pokrytectvím jeho rodičovského stylu a nad tyraní stále něčím podmiňované lásky rodičů. Nakonec se Chris vzbouřil, a když k tomu došlo, udělal to se svou charakteristickou neumírněností.“ (Str. 92)

Ještě větší vliv mělo opájení se literárními vzory a postavami, texty Londona, Tolstého nebo Thoreaua. Svou cestu chtěl Chris završit pobytem ve skutečné divočině, na Aljašce, odkázán sám na sebe. Bohužel na to ale nebyl dostatečně připravený a to se mu stalo osudným. Alespoň takto se jevil závěr článku, napsaného v omezeném čase.

Krakauer téma nemohl pustit z hlavy, dále přemýšlel (mimo jiné i kvůli paralelám se svým životem - konflikty s otcem, riskování a fascinace přírodou), zpracovával ohlasy čtenářů a přitom šel po McCandlessových stopách. Výsledkem je kniha „Útěk do divočiny“. Mapuje celé putování, hledá názory, dává slovo lidem, se kterými se mladík setkal, cituje jeho dopisy a pohledy, podtrhaná místa v knihách. Výborná, ne-li nejlepší, je kapitola s přehledem dalších podobných útěkářů, bláznů i naivků, snílků i zoufalců. Nad popisem Krakauerova bláznivého pokusu o dobytí Ďáblova palce se tají dech a čtenář si uvědomí, kolikrát mohl zemřít a že by se pak také spekulovalo o jeho nezodpovědnosti či nepřipravenosti.

Během čtení jsem si prošel různými náhledy na hlavní postavu. Nejdřív jsem ho pochopitelně považoval za blázna.

„McCandless se do přírody záměrně vydal bez dostatečného vybavení a postrádal určité položky, které Aljašané považují za nezbytné: velkorážní pušku, mapu a kompas, sekeru. To bylo považováno nejen za důkaz jeho hlouposti, ale dokonce za ještě větší hřích - za aroganci.“ (Str. 237)

Pak jsem začal rozumět jeho nezkrotné touze uniknout.

„Na rozdíl od Muira a Thoreaua se McCandless vydal do divočiny nikoli především proto, aby rozjímal o přírodě nebo o světě jako takovém, ale spíše proto, aby prozkoumával vnitřní svět své vlastní duše. Brzy však zjistil to, co Muir i Thoreau již věděli. Delší pobyt v divočině nevyhnutelně orientuje lidskou pozornost stejnou měrou ven, jako dovnitř. Nemůžeme žít v přírodě, aniž bychom vůči ní a všemu, co s ní souvisí, nerozvinuli jak velice citlivé prozumění, tak i silné emocionální vazby.“ (Str. 240)

Paradoxní ovšem je, že místo, kam se uchýlil, z aljašského pohledu nebyla žádná divočina. Pár desítek mil od dálnice, v (teoretickém) dosahu dokonce stály tři sruby, geografické uspořádání zaručovalo dostatek zvěře a ačkoliv terén byl v té době obtížný, územím vedla silnice Stampede. Resp. její pozůstatky; nebyla dokončená a po třiceti letech je prakticky zničená, ale i tak. Vyřazený autobus, v němž McCandless našel útočiště, sloužil při její stavbě k ubytování dělníků.

Touze uniknout jsem rozuměl, ale stále jsem si myslel, že McCandless podcenil přípravu. Krakauerova zjištění a svědectví, a zejména jeho odhalení možné příčiny smrti, ukazují, že problém byla spíše nešťastná souhra okolností a pár neznalostí, které by v jiné situaci a jiném pořadí neměly žádné důsledky. Kdo by řekl, že na Aljašce jsou řeky nejvodnatější až v srpnu a z malé říčky se stane nepřekročitelná překážka?

„Když před šedesáti sedmi dny za dubnových mrazů poprvé překročil řeku, byla to sice ledová, avšak jen po kolena sahající říčka, přes kterou se snadno přebrodil. Pátého července se však Teklanika, zcela rozvodněná, vzdutá deštěm a roztálým sněhem z ledovců v Aljašském pohoří, nezkrotně a rychle řítila vpřed.
Kdyby se dokázal dostat na druhou stranu, byla by zbývající část pochodu k dálnici snadná; ale k tomu, aby se tam dostal, by musel zdolat třicet metrů šironký proud vody. Voda, temná díky ledovcovému sedimentu a s teplotou jen o několik málo stpňů vyšší než led, jímž ještě donedávna byla, měla barvu mokrého betonu. Řeka, příliš hluboká na přebrodění, hřměla jako nákladní vlak. Mohutný proud by jej srazil a odnesl pryč.“ (Str. 224)

Nakonec si tedy myslím, že jeho hlavní chybou bylo obrazně řečeno spálení mostů - do divočiny se vydal úmyslně bez mapy a dalších prostředků, jak získat pomoc. Nemohl se dozvědět, že půl míle po proudu od místa, kde nevěřícně zíral na Teklaniku, je přes začínající kaňon natažené ocelové lano se zavěšenou gondolou:

„Když se McCandless před rokem a jedním týdnem pokoušel opustit divočinu, gondola byla na stejném místě jako nyní, tedy na jeho straně kaňonu. Kdyby o tom věděl, bylo by překonání Teklaniky a uchýlení se do bezpečí zcela triviální záležitostí.Jelikož však neměl žádnou topografickou mapu, nemohl tušit, že záchrana byla na dosah ruky.“ (Str. 231)

McCandless byl plný ideálů, ze kterých nehodlal slevit. Chtěl prožít a procítit život až na dřeň.

„McCandless nebyl žádný nezodpovědný lenoch, nezakotvený, rozervaný a zmítaný existenciálním zoufalstvím. Naopak, jeho život byl naplněn smyslem a cílem. Tento smysl života, k němuž se chtěl za každou cenu dopracovat, však měl od pohodlné, vyšlapané cesty hodně daleko - McCandless nevěřil v hodnoty těch věcí, jejichž dosažení je snadné. Od sebe toho žádal hodně - a nakonec i více, než mohl dokázat.“ (Str. 241)