Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí (Wuwejův zápisník)

obálka Úzká stezka do vnitrozemí Bašó, nejznámější japonský básník, který tvořil haiku, se ve svých čtyřiceti letech vydal na cesty. V době kdy nikdo, kdo nemusel, necestoval, byla taková pouť zvláštností, cestou vnější stejně jako vnitřní. Během let podnikl takových výprav několik, pokaždé si vedl cestovní deník – a Úzká cesta do vnitrozemí je z nich nejslavnější.

Poznámky o navštívených místech a cestě prokládají nadčasová zachycení atmosféry:

„Ostrov Odžima je vlastně skalnatá výspa v moři, spojená s pevninou. Je tu prý poustevna po mistru Ungoovi, i skalka, na které sedával při zenových meditacích. Ve stínu pinií jsem tu a tam zahlédl mnichy, kteří si tady poklidně žijí v doškových chaloupkách; ze střech vystupoval voňavý kouř šišek a jehličí z jejich ohníčků. Šel jsem blíž, a přestože jsem je neznal, byli mi na první pohled nějak milí. V moři se odrážel jasný měsíc a večerní scenerie byla zas docela jiná než polední.
Vrátili jsme se na pobřeží, vyhledali si nocleh při ústí zátoky a ulehli pak v poschodí s okny dokořán. Byl to podivuhodný pocit – jako bychom spali ve větru vysoko v oblacích.“ (Str. 45, kap. Ostrov pinií)

Prakticky každý záznam je plný odkazů na básně a příběhy, vlastně všechny Bašóovy cesty vedly po literárně ztvárněných místech.

„Bašó byl klasicky vzdělaný člověk a měl v malíčku celý poetický kánon Orientu, takže do ohniska jeho pohledu na japonskou krajinu – dejme tomu v slavné pasáži o krásném Ostrovu pinií, Macušimě – se neustále promítají odkazy k staré čínské i japonské poezii. Vysvětlit všechny jeho náznaky a odkazy by zabralo víc místa než text Úzké stezky samotný, ale připojil jsem k překladu vysvětlivky, abych umožnil čtenáři, který o to má zájem, hlouběji proniknout do tohoto přebohatého textu.“ (Str.110, doslov Antonína Límana)

Jenže co je to platné, když já literát nejsem a vysvětlivky mi poskytnou jen další rozměr neznáma, další jméno, které mi nic neříká… Ani jako cestopis se moc číst nedá, když nemám ani mizivou představu o navštívených místech.

(Škoda, že mě nenapadlo podívat se na internetu před začátkem čtení, při troše práce se dá najít leccos, například na Wikitravel.org je itinerář celé cesty a na stránkách NationalGeographic reportáž z jejího zopakování Howardem Normanem. Jen nějakého fotoprůvodce, kde by ke každé zastávce byla sada fotek, se mi zatím najít nepovedlo.)

Co ale je vynikající jsou dva odborné texty, které knihu uzavírají, Doslov Antonína Límana o Bašóovi a jeho životě, a studie Heleny Honcoopové o literátské malbě. Kniha je totiž doplněna obrazy fiktivních krajin Kamedy Bósaie, který sice žil o mnoho let později, ale jehož dílo se s cestopisem skvěle doplňuje.

„Hory a vody jsou jsou načrtnuté několika tahy štětce bez kontur a lehce kolorované průsvitnými skvrnami rozmytých barev. Nahoře v pozadí jsou obrysy hor, pod nimi vklíněné hladiny jezer či vlnovky řek. Bizarní stromy a skaliska v popředí netíží nadbytečná vnitřní kresba. Rokle a útesy jsou porostlé chuchvalci mechů a střapatými chlumy keřů. Postavy literátů rozmlouvajících v otevřených altánech a chýších anebo putujícícch krajinou jsou malinké a schematické – pouhé nic, pouhé mravenčení v nesmírné náruči útěšné přírody. Kompozice je asymetrická a nechává promluvit prázdnému prostoru, linky se prostorem rozletí po dynamické diagonále. Plná, prokreslená místa vratce vyvažuje kaligrafovaný nápis, vetknutý na opačné straně do bílé plochy odvážně uvolněným štětcem.“ (Str. 154, O horách v srdci japonských literátů, Helena Honcoopová)

Ostatně grafická stránka knihy je skvělá celkově – kaligrafická kombinace červené a černé barvy písma, malý formát, velké okraje, již zmíněné malby – radost listovat.

Úzká stezka do vnitrozemí, str. 20-21

nakladatelství DharmaGaia, Praha 2006, ISBN 80-86685-59-4, cena 198 Kč

Bašó: Úzká stezka do vnitrozemí

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv