Wuwejův zápisník

Anna Cima: Probudím se na Šibuji

16.05.2020 21:14, Wu | knihy | komentáře -

obálka Probudím se na ŠibujiKoncepčně jsou Probudím se na Šibuji tři knihy v jedné, které se rozvíjejí paralelně, a v jeden okamžik se protnou. Hlavní a nosné je vyprávění o studentce japanologie Janě Kupkové. Ta mimo jiné narazí na povídku Rozdvojení od Kijomaru Kawašity, která ji zaujme natolik, že si chce přečíst i něco dalšího.

Příběh zobrazující spisovatele, jehož duše se rozdvojí, mě oslovil. Něco podobnýho na vlastní kůži dobře znám. Podobný rozdvojení se asi stane každýmu, kdo se do něčeho zažere, a ne a ne v tom uspět. Já například už několik let toužím odjet studovat do Japonska a moje myšlenky tak už docela dlouho bloumají mezi Prahou a Tokiem. (Str. 42)

Bohužel Kawašita vydal jen pár textů a román žádný; Jana nakonec sehnala pouze Milence a pochopitelně v japonštině, takže je nejprve musí přeložit. Právě postupně vznikající překlad tvoří druhou linii, příběh mladistvého vzplanutí ke kouzelné Kijoko, které předurčilo celý život i smrt mladého Satošiho.

Narodila se z přání na záchranu, když bylo lidem nejhůře. Jako kapka naděje. Proto ji pojmenovali Voda. Ale brzy začala být Voda lidem na obtíž. Byla nestálá, mihotala se a všem připomínala požár, kvůli kterému ji přivolali. Tak ji odsunuli za město, kde o samotě píše kouzla a ve volných chvílích se přátelí s vodníky. Mají k sobě totiž blízko. Voda a vodníci.

Voda není uvnitř zlá, ale je velmi nešťastná. Toužila by se vrátit do města, ale lidé ji tam nechtějí. Bojí se povodní. Lidé se stále něčeho bojí. Bojí se ohně, bojí se vody, bojí se větru i sesuvu půdy. Lidé se dokonce bojí i lidí. Toho, co si lidé myslí, toho, co lidé říkají, i toho, co se může zrodit z lidských přání. Ale ze všeho nejvíc se bojí kouzel. (Str. 226)

A třetí je pak příběh rozdvojené, alter ego na Šibuji. Ono je to s tím bloumáním myšlenek totiž poněkud vážnější.

Mám pocit, že je ve mně obrovská trhlina, a čím víc se o Japonsku dozvídám, čím víc tam toužím jet, tím je tahle trhlina větší, až si doopravdy připadám jako dva různý lidi. (Str. 42)


První, čeho si hned po pár větách všimnete, je mladistvost stylu. Forma vás zkrátka nenechá na pochybách, že to píše mladá žena, docela normální studentka.

Ve druháku na gymplu mě naši přistihli, jak se snažím sníst jogurt hůlkama. Pochopili, že na tohle už jsou krátcí (otec mi doporučil všechny japonský filmy, co znal, a dál už si nevěděl rady), a tak mě svěřili do laskavé péče jednoho postaršího japanologa. (Str. 31)

Odlišuje se snad jenom fascinací Japonskem a poněkud knižně intelektuálním dětstvím.
Jenže! Už první odstavec překladu z knihy Milenci ukáže úplně jiný styl, jehož kontrast zřetelně ukazuje, jak zkušeně si autorka s textem pohrává – a že má jeho vyznění pod kontrolou.

Muž přikývl.

„I s obyčejným štětcem se dá krásně psát,“ usmál se, „záleží, co máme na srdci.“

Vstupní dveře zaskřípaly. Do obchodu vešel nový zákazník. Otočil jsem se. Ve dveřích stála mladá žena v kimonu. Zezadu ji ozařovaly paprsky pronikající dovnitř zvenčí, její tvář stínilo šero panující uvnitř.

„Ach,“ usmál se prodavač obchodu s psacími potřebami, „slečna Kijoko. Račte dál.“ (Str. 105)

Nehledě na esej patnáctiletého Satošiho, ze které jsem citoval před chvílí (ze str. 226) – ta má zase styl jinačí. Jednoduchý, ale už bezpochyby ukazuje budoucího spisovatele.

Kromě toho autorka obratně zachází s přímou řečí, dialogy i se správným načasováním – kniha má spád a vyprávění plyne až radostně. Kromě Milenců, ti jsou dojemní a smutní, ale o to víc zapůsobí. Stavba knihy je vůbec rafinovaná, se vším tím postupným přibližováním, odkrývání a pátráním.

Motivy mi přišly jako z Murakamiho (žádné jiné japonské autory neznám, takže pro mě to nikdo jiný ani být nemůže), ale ne jako kopie – spíše pocta. Rozdvojení, propletení s minulostí, magický fakt jako součást reality, a jaksi mimochodem spousta informací o Japonsku a japanologii.

K tomu důvěrně známé prostředí vysoké školy s více či méně výstředními postavami nebo šíleným množstvím teorií:

Zírám do knížek a zoufám si. Když Todorov mluví o motivu, myslí tím úplně něco jinýho než Barthes a než na to člověk přijde, má pocit, že mu vybouchne mozek a že musí nutně spáchat preventivní sebevraždu, než se doopravdy zblázní, svlíkne se a bude nahej chodit mezi počítačema a knihama určenejma ke katalogizaci. A všechny ty jména! A každej si něco myslel! Obvykle o něčem, o čem už si myslel něco někdo před ním. Kdo si to má pamatovat? Jestli si Klíma tohle všechno pamatuje, tak smekám. Nakonec si několik knih vezmu s sebou domů. Moje taška váží přes deset kilo. Začínám chápat, proč se Klíma pořád tak plouží. S takovouhle váhou na zádech normálně chodit nejde! (Str. 110)

A realističnost fikce – Kawašita, přestože je zcela vymyšlený, na nás působí naprosto skutečně. Napomáhá k tomu jeho posazení do reálných míst i událostí, zmínky v denících jiných spisovatelů i závěrečný životopis.

Nevím, jak to vlastně funguje. Která myšlenka se zhmotní a která ne. Moc jich nebude, protože jinak by svět byl plnej opuštěnejch, zbytečnejch, opomenutejch a nenávistnejch myšlenek. A možná tomu tak je. Možná to funguje jako v loterii. Čas od času nějaká myšlenka vejde ve skutečnost. Myslím, že já jsem tady proto, že jsem si pomyslela vhodnou věc na vhodnym místě. A k realizaci taky třeba přispělo, že jsem tim nikoho neohrozila. Nikomu přeci nevadí, že tady bloumá jedna evropská, trochu nedomyšlená myšlenka. (Str. 156)

Román světové úrovně a čtenářský zážitek, který musíte mít!

Odkazy:

nakladatelství Paseka, Praha 2018, ISBN 978-80-7432-983-8, cena 135 Kč

12345
1589656440000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online