Wuwejův zápisník

Marion Poschmannová: Borovicové ostrovy

05.08.2021 23:09, Wu | knihy | komentáře -

obálka knihy Borovicové ostrovyPěkná kulisa pro vyznání se z lásky k Japonsku. Jen ta motivace – na základě snu o nevěře manželky se po jednom dnu a jediné hádce Gilbert, vysokoškolský učitel a soukromý vědec, beze slova sebere a odjede co nejdál, to jest do Japonska? Co to má být? Kdyby ho autorka aspoň nechala paranoiu nějaký čas rozvíjet…

Nicméně máme ho v Japonsku a aby toho nebylo málo, na nádraží narazí na mladíka Josu Tamagočiho, který se svým nešikovným způsobem snaží spáchat sebevraždu. Bojí se zkoušek a selhání. Gilbert mu v tom téměř náhodou zabrání, nechá ho u sebe přespat a pak se náhle rozhodne doprovodit ho na lepší místo. Pro smrt. A sám svojí cestou chce kopírovat Bašóovu pouť.

U stěny stála Japoncova sportovní taška s otevřeným zipem. Aniž se čehokoli dotkl, dovolil si do ní Gilbert nahlédnout. Nějaké prádlo, papír a psací potřeby. Úplně nahoře ležela kniha, na obálce byla neobratná kresba rakví a japonský název byl z módních důvodů ytištěný i anglicky. The Complete Manual of Suicide. Typická undergroundová kniha pro typickou klientelu, velmi vymezeného, ale nejistého studenta s pozdně adolescentním vystupováním a neostrým, dětinským vnímáním sama sebe. Josa se choval zdrženlivě, v hloubi duše byl ale stižený velikášstvím. Gilbertovi studenti na tom byli dosti podobně. Problematické existence, které už věděly, že zůstanou problematickými existencemi, a možná proto upřednostňovaly jeho seminář, jenž jim v tomto ohledu skýtal ten nejlepší příklad. (Str. 38)

Nejdřív ovšem navštívíme dvě doporučovaná místa pro sebevraždu – jeden činžák pro skokany a jeden les pro oběšence. Gilbert při tom uvažuje o Josovi, o sobě a svých motivacích, studii smyslu vousů, o japonské kultuře

Tohle všechno hloubka není. Je bez barvy a bez chuti, je bez jasného výrazu; je subtilní, je možná spojená s tím, čemu se v západní tradici říká vznešenost. Jen se neprojevuje mocí a násilím, nezažívá to v bezuzdnosti, ne ve velikosti a síle. A tak to člověk nezakouší ve smělých, převislých, takřka hrozivých skálách atd., nýbrž spíše v klidném pozorování nudného rákosĺ nebo suché podzimní trávy, v přírodě bez něčeho, co by nějak zvlášť poutalo náš zrak, v krajině prázdnoty a melancholie. Ale ať už nakonec kontemplativní předmět tvoří bažina nebo tráva nebo bambus, vybledlé listí, pole v mlze nebo hory se zataženými mračny, v konečném důsledku jde hlavně o ono duševní rozpoložení, které je s to všude vidět hloubku. Neboť ta údajně tvoří podstatu jevů. (Str. 45)

A pak, mezi šedesátou a sedmdesátou stránkou, jsem si náhle uvědomil, že to už dál číst nechci. Že je to celé … uhozené. Zápletkou i smyslem. Absurdní sebevražedné krajiny, neméně absurdní myšlenkové pochody a i to Japonsko mi připadalo povrchní (což je nejspíš ovlivněno tím, že paralelně čtu Wabi Sabi od Beth Kemptonové, která japonsky plynně mluví, Japonsko studuje dvacet let, žila v něm a měla tam i vlastní televizní pořad).

Odkazy:

POSCHMANNOVÁ, Marion. Borovicové ostrovy. Praha: Paseka, 2019. ISBN 978-80-7432-948-7.

12345
1628197740000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online